Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu

Národ by si měl svých hrdinů vážit, říká syn stíhače RAF

  12:24aktualizováno  12:24
Jeho otec byl slavný stíhač v britském královském letectvu, maminka filmová herečka. Čechokanaďan Karel "Charlie" Kasal by rád památku československých letců připomněl unikátním projektem pro mladé. Jak by si ho představoval, popsal v rozhovoru při cestě historických letadel do Bruselu.

Možná to někomu zní pateticky, ale rád bych něco udělal pro naši vlast, svěřuje se Karel Kasal. | foto: Petr Kříž, www.historicflights.cz

Charlie, ve vašich žilách koluje letecká krev, váš otec byl známým letcem RAF za druhé světové války. Bojoval ve slavné bitvě o Británii a bránil britské nebe nad Londýnem...
Je to tak, měl jsem vždy velký vzor ve svém otci, i když jsem se nepodařil asi tak, jak bych měl, protože sám jsem nikdy v letectvu nebyl. Ale vždy jsem měl velkou úctu k létání a měl jsem velké pochopení pro ty zvláštní "blázny", kteří mají k aviatice velmi blízko. Proto mám velkou radost, že jsem se stal členem Historické letky a doufám, že nezklamu.

Chtěl jste se stát i členem Senátu. Jak to vypadá s vaší kandidaturou?
Ano, ten Senát mě láká, ale myslím si, že ještě nenastal ten pravý čas. Víte, jedním z mých velkých mediálních úspěchů bylo založení Radia Beat. Teď bych rád založil nadaci Patriot, která by usilovala o repliku letiště v Anglii z roku 1940. To letiště bylo v městečku Duxfordu, což bylo místo, kde se zakládaly naše slavné stíhací letky 310 a 312. Bylo by to v České republice takové živé muzeum.

Jak by takové živé letiště vypadalo?
Byly by tam nejen stroje Huriccane a Spitfire, hangáry, ubytovny a jídelna, ale i naši letci - Mrázek, Pošta, Fajtl, Kasal atd. Zastupovali by je samozřejmě mladí herci, kteří by dobře ovládali jejich životopisy. A bylo by to otevřené veřejnosti a hlavně školám. Aby se naši studenti ze základních a středních škol mohli něco dozvědět o českých hrdinech, kteří bojovali za to, aby dnešní Evropa byla taková, jaká je. Je sice pravda, že jsme se stali součástí Evropské unie až v roce 2004, ale bez těchto kluků by tato Evropa vůbec nemusela být. Je to tak. Byli to jen mladí kluci. A až bude český Duxford, tak může být i Senát, ne?

Takže místo Senátu chcete napřáhnout své síly k tomu, abyste v mladé generaci vypěstoval obdiv k našim hrdinům...
Snažím se pro naši vlast něco udělat, i když to možná naší generaci zní pateticky. Ale je potřeba reprezentovat naši vlast ve světě. Opravdu se nemáme za co stydět. Můj život, jak v Anglii, tak v Kanadě, mne naučil mnoho věcí. Ale jeden axiom, který jsem se naučil od Američanů, je skutečně klíčový - if you cannot love yourself, how can you expect anyone else to love you? Jednoduše řečeno, jestli nemůžete milovat sami sebe, jak můžete chtít, aby vás někdo jiný měl rád? A to se týká jak jednotlivce, tak národa jako celku. Když si nemůžeme vážit našich opravdových hrdinů, kteří byli ochotni dát tu největší oběť, tak těžko můžeme získat respekt našich sousedů, jak v Evropě, tak po celém světě.

Karel Kasal byl jedním z těchto hrdinů. Jaký byl?
Můj tatínek byl jeden z těch mladých kluků, kteří se v červenci 1940, tedy před osmašedesáti lety, shromáždili v Duxfordu, kde se zakládala 310. československá skvadrona v rámci RAF. V ní se sešel výkvět předválečného letectva. Její bojové výsledky nenechaly nikoho na pochybách, kdo jsou českoslovenští piloti.

Váš otec byl mezi nimi obzvláště úspěšný stíhač...
To je pravda. Jako jeden z nejmladších důstojníků bojoval hned od začátku de facto až do konce. Zní to možná jako málo, ale otec má uznáno podle velmi přísných britských standardů pět potvrzených sestřelů, čímž získal statut esa. Tohoto statusu dosáhlo ve stíhacím letectvu jen pět procent pilotů. Byl dekorován jak Anglií, tak Československem a je držitel, což je také výjimečné, pěti československých válečných křížů. Díky tomu, že mu to nebylo dáno im memoriam, jsem já tady.

Vyprávěl vám táta o svých zážitcích z války? Jak jste ho jako malý kluk vnímal?
Musím se přiznat, že nejsem ten správný syn tohoto slavného člověka, ale my synové už jsme takoví. Ale táta byl táta a čeho jsem si na něm nejvíc vážil, bylo to, že jsme byli dobří kamarádi. Hráli jsme spolu hokej, chodili jsme do hlubokých kanadských lesů na dlouhé tůry, v zimě i v létě. Nevnímal jsem ho jako pilota nebo architekta, kterým pak v civilním životě byl, byl to zkrátka táta. Chtěl bych také dodat, že v Kanadě převážná většina otců mých vrstevníků bojovala v druhé světové válce, takže v tomto ohledu jsem se jako syn necítil nijak výjimečný, když v ní můj otec bojoval jako letec.

Až později, po roce 1968, kdy jsem si více a více uvědomoval, že jsem srdcem a duší Čech, jsem se z táty snažil dostat různé příběhy. Nebylo to jednoduché. Otec o válce mluvil velmi zřídka a dost nerad. V Anglii si piloti, kteří se účastnili jednotlivých dogfightů (výraz pro letecké souboje) pak večer v pubu vzrušeně vyprávěli své zážitky a rukama ukazovali, jak lítali. Táta vždy říkal, že toho bojování měl přes den tolik, že ho to štvalo, když si ostatní večer "hráli" na nějaká letadélka. V takových chvílích raději odcházel.

Československé piloty většinou stihl po návratu ze západu krutý osud a ač bojovali za svou vlast, komunisté jim ztrpčovali život nebo je přímo likvidovali...
Otec jako většina našich pilotů, když se vrátili do své vlasti, nebyl oficiálně vítán, jak se už ví. Ale víme to pouze všeobecně, neumíme si to představit z pohledu těch pilotů. Představte si, že se vrátíte po pěti letech války do své vlasti a najednou víte, že jste nežádoucí. A dokonce i perzekvován. Tu perzekuci si už dovedeme představit - doživotí, deset let žaláře, vraždy, samovazba. Ale než se toto stalo, tak přišlo ponižování, vyhazování z bytů, stěhování do jiných měst a šikanování. Ti, kteří měli největší štěstí, šli od letectva k naprosto ponižujícím a nekvalifikovaným pracím. Někteří nebyli schopni sehnat práci žádnou po dobu několika let a měli přitom rodiny, které museli živit. Stále hledali východisko z bezvýchodné situace. Tohle ale není jen tragédie jejich, ale i tragédie naše, protože nám to vzalo část naší minulosti a našeho charakteru.

Jak tuto těžkou dobu váš otec prožíval? I on byl krutě vyslýchán.
Případ mého otce mi byl více vysvětlen poté, co měl otec v devětapadesáti letech mozkovou mrtvici kvůli válečnému zranění. Otec se pak hodně změnil a dalo by se říci, že byl více emotivní. Začal si vzpomínat na své kamarády a vyprávěl mi příběhy. Víte, člověk si tolik neváží toho, co má, a začne si toho vážit, až když to nemá. Nedlouho poté, co měl otec tu mozkovou příhodu, jsem byl právě v Evropě. Dozvěděl jsem se, že zemřel. Pak jsem už neměl možnost ptát se ho na jména, data a ukončení mnoha jeho historek a příběhů. Myslel jsem si, že to jednou sepíšeme spolu...

Tátovi chtěli přišít puč západních pilotů. Došel si totiž s divadelním revolverem pro maminku do Petschkova paláce, kde ji držela StB. Odzbrojil tam dvacet estébáků, než ho jeden z nich dostal. Pak ho mučili v Domečku (tak se říkalo mučírně, kde byli vězni vyslýcháni), že nemohl šest měsíců mluvit. Ale Jan Masaryk v parlamentu vystoupil na jeho obranu. Řekl: "Pánové, copak jsme se úplně zbláznili? Tady je hrdina s pěti válečnými kříži a my ho chceme odsoudit za velezradu?" Díky hlasování nekomunistických poslanců byl otec zachráněn. Dodnes ho vidím, jak šel tou podzimní nocí v uniformě, s tou maketou pistole v ruce. Když to později vyprávěl jednomu americkému vojákovi, ten mu řekl: Člověče, za to byste u nás byl generál.

Měl jste ale i slavnou maminku. Byla známou herečkou, hrála v mnoha meziválečných filmech.
To je pravda. Můj návrat do této země by vlastně byl v Americe dobrým námětem na hezký film. Mít protagonistu, který má otce hrdinu letce a maminku krásnou filmovou herečku, to je bomba, to by byl film jako hrom. Nazval bych to Návrat syna domů (směje se). Moje maminka se jmenovala Helena Bušová a natočila za první republiky několik desítek filmů. Byla členka divadla Vlasty Buriana a poté členkou divadla na Vinohradech.

Rodičům se nakonec podařilo utéci do Británie, vy sám jste se narodil v Londýně, ale většinu života prožil v Kanadě...
Jako Brit jsem se moc neosvědčil. Otec totiž jako důstojník královského letectva byl převelen do Německa hned po mém velkém ''entré'' do tohoto světa. Takže jako dvouměsíční jsem opustil starý dobrý Albion a do svých sedmi let jsem skotačil se skopčákama v der alte faterland. Maminka, která ještě měla noční můry z doby protektorátu, nebyla touto situací vůbec nadšená. Tím hůře, když jsem začal nosit ''lederhossen'' a špráchovat s bavorským dialektem. Tak se jelo do Kanady. Tam jsem pak žil přes třicet let, než jsem se usadil po sametové revoluci tady doma.

Co jste po návratu dělal?
To je jako ten starý židovský fór. Odpověď zní - to, co jsem mohl. Pokračoval jsem dál v práci, kterou jsem dělal v Kanadě, to jest v médiích. Založil jsem produkční společnost a vyráběl pořady pro televizi. V jednom z nich jsem vystupoval sám jako moderátor. Jmenoval se ''Charlie Talk Show''. Mám pocit, že je dost lidí, co si ještě na něj vzpomínají. A doufám, že v dobrém.

Charlie, nedávno jste také byl členem výpravy dvou historických letadel, která mířila z Prahy do Bruselu. Díky svému věku jste byl vnímán jako jakýsi neformální vůdce celé výpravy. Líbila se vám? - o cestě letadel do Bruselu čtěte zde
Když jsem tu skupinu poprvé viděl, připomínalo mi to film Tucet špinavců. Ne co se týče hygieny, ale obsahu onoho snímku. V tom filmu byl každý z jednotky svým způsobem ojedinělý, každý byl individualita. To se projevilo i tady. Jak jste řekl, Charlie - neoficiální vůdce smečky. Ale také fotograf - starý střelec, technický velitel převozu - pravý vojenský typ, piloti, jeden i druhý - kaskadéři v každém slova smyslu, bažant byl zastoupený v osobě miláčka žen, IT expert - počítačový mág, který zajistil přenos všech dat a umožnil tak, že čtenáři mohli cestovat s námi...

Co vám blesklo hlavou, když jste stál na letišti v Grimbergenu a viděl přistávat dvě naše historické avie?
Po těch několik dnů cesty do Bruselu se nálada střídala mezi euforií, frustrací a únavou. Ale to vše nemohlo přehlušit ten pocit, který jsme do posledního člena jednotky prožívali, když jsme spatřili na Grimbergenu u Bruselu tři černé tečky na horizontu a tušili jsme, že za pár minut se odehraje opakování významného přistání před 85 lety. Měl jsem pocit, a nechci, aby to znělo pateticky, že když jsem viděl naši českou vlajku na obou křídlech přistávající Avie BH 5, měl jsem v srdci pocit hrdosti. Jako Čechovi mi bylo fajn.

 

. Karel Kasal, otec a syn

Narodil se v roce 1950 v Londýně stíhači britského královského letectva Karlu Kasalovi a prvorepublikové filmové herečce Heleně Bušové. Dětství prožil nejprve v Německu, v sedmi letech se rodina přestěhovala do kanadského Winnipegu, kde žil třicet let.

Po ukončení studia na univerzitě pracoval v Ottavě na ministerstvu kultury, později podnikal v showbyznysu. Do České republiky se vrátil v roce 1989 a pracoval i nadále v mediální sféře. Založil Radio Beat, produkoval pořady pro televize, moderoval vlastní "Charlie Talk Show".

Charlieho otec Karel Kasal (24. 9. 1917 - 14. 11. 1980) patřil k válečným československým pilotům, jeden čas velel slavné 313. peruti, získal pět válečných křížů. Po návratu do země byl jako později mnozí jiní piloti ve vazbě, zachráněn byl až díky intervenci Jana Masaryka. V prosinci 1947 proto odjel znovu do Anglie, zanedlouho po něm i jeho manželka, divadelní a filmová herečka Helena Bušová (21. 10. 1911 - 28. 11. 1986), která natočila tři desítky filmů a ztvárnila devatenáct hlavních rolí a mnoho rolí vedlejších. 

V Kanadě se Kasal už k létání nedostal, ve svých třiceti osmi letech ho už k letectvu nevzali, pracoval proto jako údržbář letadel. Podařilo se mu vystudovat prestižní Královský institut britských architektů, v roce 1967 se tak mohl vrátit ke svému původnímu povolání - k architektuře.





 




Hlavní zprávy

Další z rubriky

Ministr financí Andrej Babiš a ministr zahraničí Lubomír Zaorálek na konferenci...
Zaorálek a Babiš se utkají na Nově. Odsunuli Ordinaci v růžové zahradě

Diváci televize Nova budou muset den před volbami překousnout, že seriál Ordinace v růžové zahradě ustoupí duelu dvou kandidátů na premiéra z nejsilnějších...  celý článek

Volební kalkulačka
Volební kalkulačka vám ukáže, zda máte blíž k levici, nebo pravici

Stále si nejste jistí, která ze stran kandidujících v říjnových volbách do Poslanecké sněmovny zastává podobné názory jako vy? Dobrým pomocníkem při obtížném...  celý článek

Bezejmenné náměstí mezi ulicemi Kafkova a Wuchterlova v pražských Dejvicích...
Hřebejk navrhl pojmenovat náměstí v Dejvicích po Šabachovi. Podporu má

Režisér Jan Hřebejk na čtvrtečním zastupitelstvu Prahy 6 navrhl, aby náměstí mezi ulicemi Kafkova a Wuchterlova v Dejvicích neslo jméno spisovatele Petra...  celý článek

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.