Z písničky plyne poučení: ne každý jsme ochotný za sebe platit, co hůř, považujeme za samozřejmost, když zaplatí někdo za nás. A nejen zbůhdarma rozšlapané košíčky.
Přihodila se nám při pochodu dějinami zvláštní věc. Tak dlouho jsme budovali solidární společnost, v níž děti nedřou, nehladoví, chudí nebydlí pod mostem a nezaměstnaní neumírají hladem, tak dlouho na to státy vybírají vyšší a vyšší daně, až jsme se překlopili do opačného extrému.
Myslíme si: Máme na vše právo! Takové je naše přesvědčení. Dnes už nejsme ochotni připlatit si ani na to nejcennější, co máme, totiž na zdraví. Hrnec sádla si koupíme, kořalku i cigarety zaplatíme, dovolenou koupíme... ale zdraví, tak to tedy, páni, ne!
Dva příklady z nejzářivějších, aktuálních: "julínkovné" a školné, o němž se začalo zase mluvit. Proč se začalo mluvit, je logické, politici nejsou masochisté, aby ta zakázaná slova vyslovili z pouhého sebemrskačství.
Platit je třeba. U poplatků i u školného je to stejné. Vynikající zdravotní péči i vysoké vzdělání získává čím dál víc lidí. To je naprosto v pořádku, nikde v nebi není psáno, že mají být jen pro elitu. Ale takové masové dobro stojí hodně peněz a z daní se už nedá utáhnout.
Bude-li jen z daní, bude dobra míň. Ve stručnosti: stále více zdravotnických odborníků se shoduje, že solidární peníze musí doplnit spoluúčast pacienta, jinak moderní péče už nevystačí pro všechny.
U školství i sám ministr říká, že jde s kvalitou dolů a jednou z příčin jsou peníze. Chce-li studovat víc lidí, je třeba víc peněz. To vše zní rozumně. Jedni politici se však téměř kajícně omlouvají, když mají lidem říci: Co jste si vybrali, to už nestačí, musíte trochu přidat.
Druzí politici, kteří ještě donedávna o spoluúčasti mluvili (Rath) a školné připouštěli (Paroubek), spustí revoluční křik, jak je to nemravné – ti druzí politici jsou zlí, chtějí od lidí peníze za statky, které spotřebují, hanba! Pokrytectví tu leze z bot. Stejně jako zištnost.
Ti "hodní" politici to mají spočítané lépe, než měl spočítané Julínek poplatky: "O peníze obereme bohatší, kteří nás beztak volit nebudou, a dáme je těm, kteří nás za ně zvolí."
Politici dobrodějové
Ale zkusme si na chvíli představit tuhle situaci. Měsíc co měsíc zazvoníme u souseda. "Dobrý den, berete víc než já, dejte tisícovku." Absurdní, že?!
Když však k sousedovi pošleme jako prostředníka stát, připadá nám náš požadavek samozřejmý, oprávněný. A ještě do výběrčího zezadu šťoucháme, "ať soused navalí ještě víc, má dost, máme na ty peníze nárok".
Aby bylo jasno: solidarita je moc dobrá věc, každý ji využíváme, člověk se rodí jako altruista. Ale i ona má své meze. Než se stane nespravedlivou. A marnotratnou. Vybere-li stát korunu, při přerozdělování mu za nehty uváznou desetníky.
Není však naší vinou, že očekáváme za společně vybrané peníze víc, než se dá pořídit. Z toho rozdílu plynou veliká zklamání. Za zklamání mohou "hodní" i "zlí" politici. Ulehčují si práci. Nevysvětlují. A proč by se namáhali? Politik chce hlavně "klid na práci", pročež nevysvětluje složité procesy, nýbrž jednoduše obere voliče, aby peníze jako dobroděj znovu rozdal.
Pozoruhodné na tom všem je jediné: Politiky nemáme rádi. Považujeme je za zkorumpované odporníky. Přesto jim dáváme své peníze, aby je házeli do společné bedny a rozdělovali, jak oni uznají za nejlepší. A jak skončil ten poučný příběh ze zelného pole? Nanynka zaplatila košíček a chytrák Pepíček se vojně vyhnul. Dal se na politiku.
