Vašku,
byl jsem na tom Christenberrym, jaks mi říkal. Výstavka je to malá, dvě místnosti, a prodejní, jak tady bývají. Když si odmyslíš, že jsi vlastně jen mezi dvěma regály v samoobsluze, v níž na pokladně stojí váza tulipánů a kde se přijetí prodavačky neobešlo bez fotky přidržené kancelářskou sponkou na životopisu z některé lepší umělecké školy, můžeš tiše plesat. Pokud teda víš, jak se dá něco "odmyslet".
O výstavěWilliam Christenberry: House and Car and Pace MacGill Gallery, New York, 10.12. 2009 – 2.2. 2010 |
Výstava Williama Christenberryho House and Car and v newyorské galerii Pace/MacGill. Titulní fotografie House and Car, Near Akron, Alabama, 1981
Hodnota tuctovosti
I na ploše tohohle 2+kk se stihne prezentovat Christenberryho téma, jižanské obydlí, ve dvou u něj známých podobách. Nejdřív "gourd trees", kmeny ověšené vydlabanými tykvemi coby budkami pro ptáky a potom domy v krajině, které navštěvuje po desetiletí znova a znova. Výstava se jmenuje podle díla, které jí dominuje – House and Car, near Akron, Alabama (1978-2005). Dům a vedle něj odstavené auto Christenberry sledoval v nepravidelných periodách i úhlech a ušetřil mě předvídatelnosti konceptuálního i estetického drilu.
Některé jeho starší stodoly bývají "becherovsky" sušší, tady to člověka příjemně nutí přemýšlet, proč po tom poli tak skákal. Usedlost dostala velký print (100cmx126cm) a 20 malých (8,6cm x 12,7cm), během nichž a během sedmadvaceti let, se jak v animaci rozsype a splyne s bujnou jižanskou vegetací, aniž bychom zahlédli jediného obyvatele. Jeho životní křivka se ale dá usuzovat. Auto třikrát vykvete, nejdřív náhradními blatníky, pak rzí a nakonec jako obrovský květináč.
Výstava Williama Christenberryho House and Car and v newyorské galerii Pace/MacGill. Série House and Car, Near Akron, Alabama, 1978-2005
Časosběr je samozřejmě populární princip a tuctovost té samoty tu má hodnotu dokumentární, kulturologickou, antropologickou i hodnotu napětí banálnosti, fenoménu, o kterém někdy napíšu víc; zatím jen řeknu, že to je napětí a krása, jakých takový Gregory Crewdson nikdy nedosáhne. Ta tuctovost má ale taky svoji relativitu – jakkoli je "americana" familiérní součástí globální popkultury, nám Středoevropanům, podobně jako třeba Newyorčanům, pořád přijde exotická.
Omamná romantika měděnky
Jako i ostatní současné prominenty, co se učili z fotoknih Walkera Evanse, zajímá Christenberryho vrstvení času. Zajímá ho rostlina kudzu, takové psí víno, jejíž latinský název znamená "věčně mladý" a která ze všeho, co popne (fajn slovo) vytvoří gigantické bubáky popírající gravitaci. Zajímá ho odlupující se barva zabedněného baru, recyklovaný narezlý laminát a opršelá popartová reklama na chleba. Vyšisovaný nápis se holedbá, že "chuť trvá", ale už je další reklamou přejetý k nečitelnosti.
Do toho zkoumání čím dál víc spadá i sedimentace vlastní paměti – v Hale County v Alabamě, kam se každoročně vrací a o němž pojednává zásadní kniha Jamese Ageeho s Evansovými fotografiemi Now Let Us Praise Famous Men, trávíval Christenberry v dětství prázdniny. "Cedule mě zajímají kvůli barvám, textuře, rozkladu, dírám po kulkách, vybělení sluncem. Fascinuje mě, jak někdo z nutnosti udělá ceduli z toho, co je po ruce. Mám několik, které musel někdo udělat z kuchyňské desky. Tím nejúžasnějším druhem písma napsal - Zákaz lovení i stupu - a tím, jak to napsal, to vypadá jako kresba od de Kooninga, s tím pocitem z de Kooningovy linky," uvádí původně abstraktní expresionista v popisce.
The Bar-B-Q Inn, Greensboro, Alabama (1981)
Nedávno jsem v anketě Lidovek četl, že Prior na náměstí v Jihlavě je tak blbá budova, že dokonce její vlastní měděná střecha na protest proti zbourání části historického jádra, kterou nahradila, odmítla zezelenat. Odmítla zestárnout a navěky bude připomínkou své jalové a nevycválané novosti. Patina Christenberryho objektů – a jih USA je sám o sobě retro, nejen co se týká společenského rozložení moci, Ku Klux Klan tu řeší Christenberry v jednoduchých malbách nazvaných K House – i patina jeho vlastních starších fotografií prostě nejsou výsadou ani jeho, ani Patia. Omamnou romantikou měděnky se čím dál větší část společnosti vykupuje z dalších a dalších nových umělých hmot. Na internetu, v tom rybníku na konci dějin, nic nestárne - a to děsí.
Socha, nikoliv modýlek
Christenberry má ovšem krom subtilnosti, citu pro téma a jednoduchou grafičnost, které z něj dělají klasika, jednu výsadu naprostou. Domy, ke kterým se obsedantně vrací, často ještě musí převést z dvojrozměrnosti fotky "zpátky" do 3D. Když pak ten dům, odvozený od série House and Car, near Akron, Alabama (1978-2005), vidíš, řekl bys spíš "modýlek", než "socha". Christenberry takové staví už od 70. let, ale v soutěži modelářů by toluen a revellky nevyhrál. Dům sice vyvedl do detailů, ale zatímco kluci a holky, kteří vidí svět 1:72 nebo v H0 si cení přesnosti své snadno ovladatelné kopie reality, Christenberryho socha nemá žádný spolehlivý předobraz. Je konglomerátem vzpomínek, fotografií v průběhu času a míst, která si mozek sám doplnil.
Výstava Williama Christenberryho House and Car and v newyorské galerii Pace/MacGill. Socha Abandoned House z roku 2009
Výstava Williama Christenberryho House and Car and v newyorské galerii Pace/MacGill. Socha Abandoned House z roku 2009.
Ačkoli je teda "mimeticky věrná", tj. podobá se skutečnosti, stejně jako fotka to není odraz, symptom, ale fantazie, konstrukce. Tahle skutečnost navíc nikdy neexistovala, je to tudíž kopie kopie, jíž chybí originál. Jean Baudrillard, Francouz a filozof, by řekl: "En, simulacrum." Frederick Jameson, Američan a filozof, by řekl: "Well, simulacrum."
Půjdu asi na Tichýho do ICP, tak zas podám zprávu.
Z ostrova zdraví
nanoru
