Vašku,
byl jsem na těch barevných pionýrech. Newyorská Galerie Edwynna Houka si vymyslela vlastní doprovod k přehlídce Starburst: Color Photography in America 1970-1980 v Cincinnati Art Museum a z desítek fotografů si vybrala trio Shore, Eggleston a Meyerowitz, tedy první, co se oddali barvě úplně.
Galerista Houk tu nabízí i ikony z učebnic – Egglestonovu žárovku na rudém stropě (Greenwood, Mississippi (Red Ceiling), 1973), prodanou už před vernisáží, Meyerowitzovu dvojici velbloudích kabátů (Camel Coats, 5th Avenue, New York City, 1975) nebo Shorovy palačinky (Trail’s End Restaurant, Kanab, Utah, August 10, 1973). Většinu připravili sami fotografové nově z původních negativů a pohybuje se to od deseti do čtyřiceti tisíc dolarů.
Pioneers of Color: Egglestonova žárovka na rudém stropě (Greenwood, Mississippi (Red Ceiling), 1973)
O výstavěPioneers of Color: Stephen Shore, Joel Meyerowitz, William Eggleston Edwynn Houk Gallery, New York, výstava trvá do 24. dubna 2010 |
Cinncinatská i newyorská výstava honí trend, který tu potkáš posledních několik let v knihkupectvích i muzeích. Na AIPADu, fotoveletrhu, loni nestíhali k Shorovi lepit červené puntíky "prodáno". Americká barevná fotka 70. let prožívá odložený vrchol slávy a tihle tři veteráni ideálně reprezentují její trek z údolí Odporu k chatě Na výsluní.
Všichni tři v jádru ovlivnění Walkerem Evansem a Johnem Szarkowskim, jihem USA, vernakulárností, architekturou, designem a humorem; všichni narození v 30. a 40. letech, s kreativním těžištěm o třicet let později a dnes gloriolou klasiků, kterým všichni dlužíme. V jejich době fotka ještě nebyla v umění stálým členem a i v rámci oboru se mělo za to, že "vyšší emoce nemohou být komunikovány v barvě,” jak prý jednou Shorovi důvěrně sdělil Paul Strand (mluví o tom v našem rozhovoru v Živlu č. 29). Barva patřila vulgárnosti reklamy, magazínů a rodinných alb, ale tihle věřili, že barva není důvod k diskriminaci.
Pioneers of Color: Shorovy palačinky (Trail’s End Restaurant, Kanab, Utah, August 10, 1973).
Odstupovali tou dobou od děje a začínali si všímat okrajů zájmu i fotografií. Soustředili se na prostředí, byť sebebanálnější, a to se vybarvovalo – věda představila nové techniky barvení vlasů, látek, aut. Jestliže fotografové tohle chtěli popsat, odmítat barvu nedávalo smysl. Přesto trvalo hluboko do 80. let, než barevná fotka - a natožpak snapshotová estetika - dostaly od kritiků právo na život. V té době ale už na ně navazovala mladá jména doma i v Evropě, která na sebe strhla většinu pozornosti. Status polobohů tak americkému triumvirátu propůjčuje to, že se většinu života hojil jinde a svojí představě se tvrdohlavě věnoval pro ni samotnou, v opozici, jakkoli relativní (všichni vystavovali v MoMA i v Metropolitním muzeu v New Yorku a nepocházejí z rodin, které by je nechaly strádat).
Harmonogram jejich docenění samozřejmě není náhodný. Dobu, kdy lidé předpis na životní styl nedostávali v podobě iPhonu, ale Polaroidu, v Americe ve stylu pořád nic nepřekonalo. A za současnou popularitou průkopníků barvy je i hodně líbivosti. Kdyby na Meyerowitzově fotce Truro, 1976 nestál tehdejší Oldsmobile (nebo co to je), ale Hyundai Accent, nestála by zhruba dvakrát tolik, co to auto (24 tisíc dolarů) a ztratila by efekt. Přesně ten, kterého se fotografové chtěli zbavit spolu s černobílou – nostalgie, a to i u těch, co tu dobu nezažili.
Pioneers of Color:Návštěvník vernisáže výstavy Pioneers Of Color zkoumá Truro, 1976, fotografii Joela Meyerowitze
Prozaičnost, které se posmívaly dobové kritiky, totiž nabrala na poetičnosti už pouhým posunem kalendáře. Fotky z 80. let - šeď kancelářských budov i přírodních scenérií nepolepených logy americany, ke kterým se potom Meyerowitz s Shorem obrátili - tak možná ještě v budoucnu dojdou větší pozornosti. Scorsese taky dostává Oscary se zpožděním.
Vedle stylovosti leží totiž za tou pozorností taky mrtvolnost. V klidu je teď můžeme přečíst a zařadit, sedmdesátníci už nikam neutečou. (I když pozor: vyholený Meyerowitz na vernisáži vyzařoval víc vitality než vodka+Red Bull a Shorovi vlály vlasy vzadu dynamicky jak křídla šedého cadillacu! A viděls Prokletý ostrov?). Nechtěně provokativní pastelová poleva přestane fungovat jako červený hadr a odvádět pozornost od jednotlivých talentů. Ukáže se graficky vizuální obžerství a estétská drzost dekadentního plantážnického synka Egglestona i troufalost, kterou Shorovi dovoloval intelektuální koncept a kompoziční bravura. Meyerowitz, v jádru fotograf ulice, už měl tehdy v barvě celé desetiletí, k velkému formátu přešel současně se Shorem a mezi mladší kolegy (Eggleston o rok, Shore o devět) zapadne v klidu, ale i tak ukáže víc tradice (přesto učůrávám z jeho knihy Wild Flowers z roku 1983).
Pioneers of Color: William Eggleston - šest fotografií z let 1965-1974
Walker Evans si s časem slavně hrál, na fotky třeba umisťoval starší auta a tak je antedatoval. Pokud ale vynechám typografii a polaroidy z konce života, nostalgii u mě nebudí. U Američanů Roberta Franka, o dvacet let starších než náš záběr a stejně inspirativních pro všechny zúčastněné, jsem se ještě nepřistihnul, jak očima hladím tvar auta nebo se láskyplně kloužu po povrchu neonu. Jeho hrubozrnnost to nedovoluje. Shorova a Meyerowitzova aktuálnost totiž vedle kompozice a předmětu často vděčí i dokonalosti staromódního formátu 8x10.
Pioneers of Color : Fotograf Joel Meyerowitz hovoří s kurátorem Kevinem Moorem. V pozadí Stephen Shore: Merced River, Yosemite National Park, California, August 13, 1979. Na stole Meyerowitzova Leica M8
Ale jasně, hlavně ty barvy, ty barvy! Šedozelená, žlutá, ty emajly! Jestli Meyerowitz mluvil o symfonii barev, já řikám, že jejich fotky jsou jako hudba s nakopnutou basou – poslouchají se nejen ušima, ale celým tělem, každá buňka je slyší. Američani říkají "vibrant colors". A já chci strčit hlavu do rezonujícího repráku.
Tak aspoň víš, co mi k narozeninám.
Z ostrova zdraví
nanoru
