Jedni chtějí pít a druzí jim to chtějí umožnit. V čem je problém? Přinejmenším je dvojí. Škodí to a je to proti zákonu.
Zatímco psychologové sofistikovaně diskutují o tom, jestli sledování televizního násilí nakonec ústí v násilí skutečné, ohledně alkoholu takový spor není.
Opotřebovaný organismus dospělého a jeho sociálně regulovaná psychika si přece jenom poradí s alkoholem o něco snáze než tělo a duše pubertálního dítka.
Abychom to úplně nezlehčili, obraťme argumentaci: pokud popíjení dokáže tak devastujícím způsobem zatočit se světem dospělých, co se asi může stát s našimi juniory? Kdyby nic jiného, jednou nějaký alkohol většina z nich pít bude. Čím později se postaví na startovní čáru lihového maratonu, tím dále ve zdraví doběhnou.
Zákon z roku 1989 "o ochraně před alkoholismem a jinými toxikomaniemi" tu také hovoří jasně.
Prodávat alkohol "osobám mladším 18 let" je zakázáno. Platí tu jakási presumpce viny, tedy pokud je mládí vinou.
"Každý, kdo prodává nebo podává alkoholické nápoje či jiné návykové látky (...), je povinen odepřít jejich podání nebo prodej osobě, o níž lze mít pochybnost, že splňuje podmínku věku, pokud ji neprokáže úředním dokladem."
Žijeme v době, která je velmi citlivá na osobní údaje. Obavy mají ochránci našich práv téměř ze všeho, třeba z podoby rodného čísla, ze kterého vyčtete věk i pohlaví, z registrace otisků prstů, ze zveřejnění výsledků studenta na nějaké nástěnce.
V tomto případě se však kontrola (a kontrola toho, zda se kontroluje) zdá být na místě. Věta: "A máš občanku?" by prostě zaznívat měla.
