Nebude-li mít totiž příští prezident jasnou vizi budoucího směřování této instituce a zároveň dostatečnou váhu, aby odolal jejím vnitřním tlakům, pohltí ho spletitá mašinerie banky a její těžkopádné procesy.
Změna tahounů
Svět zaměřuje pozornost na porovnávání silných stránek a kvalifikace všech tří kandidátů, zejména jejich zdatnosti v oblasti ekonomie a financí. Skutečným úkolem je však poskytnout Světové bance takový směr, který bude odrážet současnou podobu světa, a podle toho přenastavit její nástroje. Nový kurz nevyhnutelně závisí zčásti i na uznání, že ekonomika a finance jsou sice nedílnými prvky všech oblastí činnosti banky, ale nejsou už jejími hlavními tahouny.
Tradičními instrumenty Světové banky byly (a stále jsou) nízko úročené půjčky, bezúročné úvěry a granty. Jádro filozofie banky však spočívalo a spočívá v půjčování na úrok středněpříjmovým zemím a přesměrovávání takto získaných prostředků do nejchudších zemí, které mají nárok žádat o pomoc. Protože však banka váže své půjčky na další podmínky, ztrácí konkurenceschopnost tváří v tvář přehršli aktérů, veřejných i soukromých, jimiž se to na rozvojové scéně jen hemží. Z banky se mezitím stává životně důležitý – ba přímo nepostradatelný – zdroj odbornosti a technické pomoci, jakož i poskytovatel globálních veřejných statků.
Nacházení nové rovnováhy
Banka musí na těchto silných stránkách stavět a být ochotná chápat realitu v zemích svých klientů, místo aby jen kázala, a musí nacházet rovnováhu mezi svou činností orientovanou na státy a svými globálními rolemi. V době, kdy objem půjček slábne a zachovává se jen pro nejchudší země, si banka musí osvojit strukturu centra, do něhož se sbíhají paprsky, která je typická pro strategickou poradenskou společnost nebo též „vědomostní banku“. Organizace musí přeformulovat svou misi a odpoutat se od představy, že je „bankou Západu“, „bankou zemí BRICS“ nebo že je koneckonců vůbec bankou.
José Antonio Ocampo, profesor Kolumbijské univerzity
Jednoznačná je dnes rostoucí netolerance vůči špatnému vládnutí a korupci – toto kolektivní odmítání je dobře patrné v tak rozmanitých státech, jako jsou Barma, Kongo, Rusko nebo Bolívie, nemluvě o arabských zemích od Sýrie po Maroko. Současně platí, že největší hrozbu pro mezinárodní uspořádání představují selhávající, zkrachovalé, postkonfliktní nebo konfliktem sužované státy.
V rámci hledání nové role, jehož spouštěcím mechanismem bylo zhroucení komunismu, se Světová banka v uplynulých dvou desetiletích snažila učinit nedílnou součástí své činnosti zaměřené na hospodářský růst a omezování chudoby v rozvojovém světě kvalitní řízení a boj proti korupci. Nehledě na hlasitou rétoriku však byly změny jen postupné a činnost banky je překrývala, místo aby se staly součástí její organizační DNA.
Právo je víc než jen nástroj
Banka je dosud příliš zaměřená na sebe a na vlastní reputaci a málo orientovaná na země, jimž radí a ve kterých působí, přičemž zastává názor, že budování institucí je již zahrnuto v růstové agendě. V důsledku toho je právo, které představuje základ pro budování institucí, pokládáno za pouhý soubor nástrojů. Majetková práva, vymáhání smluv, podmínky pro podnikání a volné a konkurenceschopné trhy výrobků a práce byly označovány za součást ekonomického rámce – tento pomýlený koncept nedávno znovu formuloval bývalý ekonom Světové banky a současný expert na rozvoj William Easterly.
Nigerijská ministryně financí Ngozi Okonjová-Iwealaová, kandidátka na prezidentku Světové banky
Tradiční výklad Článků dohody Světové banky navíc vytvořil proklamovanou „neutralitu“, která měla v praxi podobu ochoty přehlížet charakter režimů v klientských zemích i jejich absenci zodpovědnosti vůči občanům. Táž Světová banka, jejíž někdejší prezident Robert McNamara ji na vrcholu dekolonizace před téměř pěti desítkami let přetvořil v klíčový nástroj v boji proti komunismu, dnes paradoxně pokládá takzvaný „pekingský konsensus“, v jehož rámci si Komunistická strana Číny udržuje železnou kontrolu nad státem, za životaschopný rozvojový model.
Soukromý sektor má smysl
V tomto kontextu je zapotřebí, aby tyto problémy řešila „vědomostní banka“. Ta musí zvýšit podporu soukromého sektoru a v širokém smyslu prioritizovat infrastrukturu, a to s ohledem na iniciativu jednotlivce. Kromě toho musí posílit své know-how při budování kapacit, zejména administrativních, s důrazem na právně-institucionální aspekty. A konečně musí učinit těžištěm své mise boj proti korupci a programy na zkvalitnění řízení.
Mezinárodní společenství si nemůže dovolit Světovou banku, která bude zakotvená ve světě minulosti a ztratí svůj význam. Žádná jiná instituce totiž nedokáže zaplnit impozantní potenciál banky fungovat jako vědomostní centrum a být koordinátorem rozvojové politiky. Mandát příštího prezidenta banky bude klíčový: buďto se mu podaří vytvořit instituci, kterou svět v novém století zoufale potřebuje, anebo ve svém úsilí ztroskotá.
Ana Palaciová, bývalá ministryně zahraničí Španělska a bývalá viceprezidentka a generální právní zástupkyně Světové banky
Ana Palaciová je bývalá ministryně zahraničí Španělska a bývalá viceprezidentka a generální právní zástupkyně Světové banky.
Copyright: Project Syndicate, 2012. Z angličtiny přeložil Jiří Kobělka. Titulek a mezititulky jsou redakční.
