Je jisté, že případné ztroskotání ústavy by nezanechalo Evropu takovou, jaká byla před zahájením ratifikačního procesu.
Nechceme-li, aby Evropa zabředla do dlouhodobé krize, rada se teď musí ujmout vedení. Nestane-li se tak a upečou-li evropští lídři další nic neříkající kompromis, který způsobí, že každá země bude pokračovat v ratifikaci podle vlastního uvážení, nastane chaos. I případná dohoda o pokračování ratifikace bez jasného stanoviska premiérů Francie a Nizozemska, že jsou připraveni ústavu znovu předložit ke schválení, postrádá smysl. Nemá cenu, aby další a další země schvalovaly dokument, který nemůže vstoupit v platnost. Nebylo by divu, kdyby občané, případně zastupitelské sbory v členských zemích odpověděli masovým odmítnutím ústavy.
Evropští lídři teď musí přijít s odvážným a přijatelným řešením, které otevře prostor pro další vývoj. Všichni pozorovatelé se shodují na tom, že občané Francie a Nizozemska odmítli nikoliv institucionální uspořádání Unie, ale její současnou politiku – někde jako málo sociální, jinde jako málo liberální. Všude se však debata týkala především současného stavu Unie, nikoliv jejích institucí, jak jsou postulovány v ústavě.
Když Konvent pracoval na úkolu posílit demokratické a transparentní fungování EU, shledal, že je nutné také konsolidovat stávající smlouvy včetně společných politik. Konvent ani mezivládní konference však tehdy nenašly podporu ke kroku, který měl následovat: oddělit ústavní část dokumentu od kapitol definujících fungování evropského zemědělství, politiky zaměstnanosti či společný přístup k přistěhovalectví. Tyto jednotlivé politiky jsou součástí smluv mezi členskými státy, a tím primárního práva EU, zároveň se však o nich vede každodenní politická debata.
Ústava vytyčuje hřiště a stanoví pravidla. Nemělo by být její ambicí rovnou rozhodnout skóre politického zápasu. To by mělo být úkolem každodenní a dlouhodobé politiky. Proto oddělení institucionální a politické části ústavního dokumentu by tak jako tak přišlo. Nyní je to nutnost a jediná cesta vpřed.
Právě v tom je příležitost: Evropská rada by měla rozhodnout o oddělení první a druhé části ústavy od společných politik. Takto upravená ústava, mající něco málo přes 100 článků oproti 448 článkům současným, by byla mnohem srozumitelnějším a přehlednějším dokumentem. S jeho obsahem už na mezivládní konferenci souhlasily všechny členské státy. Pro občany a pro parlamenty členských zemí by rozhodování bylo mnohem jednodušší a byl by mnohem menší politický prostor udělat z referenda plebiscit o současné politice Evropské unie tak, jak se to stalo ve Francii a Nizozemsku. Tento postup by také umožnil vládám těchto zemí se znovu zapojit do ratifikačního procesu.
Nerozpozná-li rada příležitosti, které dává současná situace, a nedokáže-li se od ní odrazit, pak hrozí, že se krize EU promění v krizi chronickou.
Josef Zieleniec |