Z tohoto východiska potom vycházejí další absurdity z intelektuální dílny odpůrců deregulace. Jednou z nich je tvrzení, že nájmy už růst nemohou, protože by na ně lidé neměli.
Stoupencům trhu musí znít taková teze podivně. Jakmile by "nikdo" na tržní nájemné neměl, muselo by klesnout. Nelze pochopitelně vyloučit, že některým lidem nastane problém, protože mají pracovní nebo osobní vazbu na místo, kde levné nájemné prostě nikdy nebude.
Jenomže to jsou výjimky a z výjimek se jak známo neodvozují pravidla. Nikdo zatím také nevysvětlil, proč má většina občanů platit nájemné "tržní", rozuměj kvůli regulovanému trhu pokřivené a předražené, zatímco jiní si užívají absurdní láci.
A proč mají neregulovaní ještě navíc přispívat ze svých daní regulovaným. Byty prý musí být "zaplatitelné". Opět "regulovaní" nevysvětlí, proč pro "neregulované" zaplatitelné jsou, byť se zaťatými zuby.
Ono totiž neplatí, že v regulovaném nájmu žijí sociálně slabší a v tržním ti blahobytnější. Tu hranici narýsovala loterie osudu, není to hranice mezi sociálními vrstvami.
Podle logiky něco za něco, která platí stejně jako přírodní zákony, se nyní chtějí mnozí majitelé domů a bytů domoci ušlého zisku za nájemné. Ať už právně spor dopadne jakkoli, z morálního hlediska je jejich rozhořčení pochopitelné.
Navíc křivka chátrání domů a bytů je stále strmější a ztráty stále narůstají, takže náprava škod bude jednou ještě dražší. Kdo ji má zaplatit? Lze předpokládat, že majitelé svou žalobu možná pokládají více za formu protestu než za reálný pokus domoci se peněz za ušlý zisk.
Kdyby taxikáři vždy na několik dní zabavila nějaká skupina občanů auto, zadarmo s ním jezdila a pak je opotřebované vrátila, vypadalo by to divně.
Protože však jde o byty, na jejichž užívání si již nájemníci zvykli, připadá takové počínání mnohým občanům normální a jaksi sociální.