Vztah Čechů k vládní moci vyrůstal bohužel v podmínkách, které jeho vývoji nepřály: po dlouhá čtyři století se o nás rozhodovalo jinde. Vrcholem dlouhého období , kdy se tak dělo ve Vídni, byla vláda Františka Josefa, který Čechy prakticky ani nenavštěvoval. Nadšené procitnutí první republiky pak trvalo příliš krátce, aby bylo vystřídáno totalitou. Rozhodovalo se o nás v Moskvě. Tyto skutečnosti spolu se zakořeněnou byrokracií Rakouska a komunismu vytvořily náš poněkud odcizený poměr k vládě a státu, charakteristický snadným podlehnutím apatii, že nic nemá cenu, vždyť ti nahoře jsou všichni stejní, všichni hrabou pro sebe, raději se o to ani nebudu zajímat.
Už Masaryk si ve dvacátých letech všímá, že "nikde na světě tolik nereptají na poměry jako u nás". Jsme stejní i za 80 let. Špatná vláda, málo peněz, dražší pivo, v televizi nic není, jedu na dovolenou a určitě bude pršet. Nevěřím však, že tento otrocký syndrom (na poměrech nic nezměním, nezbývá než na ně nadávat), je apriori naší národní vlastností. Kdo poznal mentalitu jiných národů, ví, že ti, kdo vyrostli ve svobodě, mají vědomí vlastní hodnoty, pokud si postěžují, není to neduh chronický. Ale jiná část téhož národa (mám zde na mysli Německo) mu stačila podlehnout v rámci jedné generace. Západní Němci hledí vzpřímeně do očí, ti východní spíš k zemi. A reptají. Na poměry, na počasí.
Tento pocit apatie, kterého se budeme muset zbavovat desítky let, je však v jednom nebezpečný a skutečné demokracii cizí: ponechává příliš snadno vládnout za sebe jiné a jedinou korekturou zůstávají, žel, silná slova o "těch darebácích nahoře", pronesená v hospodském hloučku. Demokracie však spočívá v ustavičném sepětí vládní moci se společností, s tím, že společnost projevuje svou vůli a vláda tyto pohyby reflektuje. Jejich nejvyšším, ale nikoli jediným vyjádřením jsou svobodné volby.
V zemi s vžitou politickou kulturou demokracie prokazuje, že je nejlepším možným uspořádáním věcí veřejných. Politici, kteří se slušným a konstruktivním způsobem stavějí k problémům, se většinou nemusejí obávat o svůj mandát, ať už jsou napravo či nalevo politického spektra (všimněme si v tomto smyslu žebříčku nejpopulárnějších politiků). Demokracie však k uspokojivému fungování potřebuje několik předpokladů. Za prvé, že strany plní své volební sliby, že se po volbách pohybují v rámcích, které deklarovaly před volbami. (Komunisté naproti tomu zahubili demokracii po zcela legálním vítězství ve volbách v roce 1946, před nimiž mj. slibovali svobodu podnikání. Bylo jejich vítězství zpochybnitelné, když se po volbách chovali jinak? Mám za to, že ano, jenže to bylo prokazatelné až později, kdy už měli obsazeny mocenské posty a směřovali k diktatuře.)
Další potřebnou věcí je čestnost v získávání hlasů, které se dají získat také manipulací veřejnosti. Komunisté o tom věděli své: Lenin doporučoval, aby každý mladý komunista měl u sebe stále několik politických brožurek, aby je zanechal těm, s nimiž bude diskutovat. Dobře totiž věděl, že systematická propaganda dokáže své, zejména bude-li redukován přísun jiných informací - a tu jsme u svobody tisku a médií.
Chápání rozdílu mezi legálním a legitimním je proto v demokracii zásadní. Strany, které nejsou ochotny získávat hlasy čistými způsoby a dodržovat své předvolební sliby by neměly mít v demokracii nárok na úspěch. Pokud se to přesto stane, má na to demokracie prakticky jedinou odpověď: následné volby, v nichž občané tuto stranu smetou. Co ale dělat v mezivolebním období? Co dělat, když se vítězná strana začne po volbách chovat jinak, a ve svůj prospěch obsazuje politický, hospodářský i kulturní prostor v míře, jež jí nepřísluší? Společnost má v takové situaci jedinou možnost: veřejně vystoupit.
Představitelé ODS prezentují stále svůj názor, že veřejný projev proti statusu quo společnosti pod legálně zvolenou vládou je neúcta k demokracii a zákonům. Problém však je v legitimitě tohoto statusu. Troufám si tvrdit, že nikoho z voličů ODS nenapadlo, že tato strana bude po volbách podporovat ČSSD v opoziční smlouvě. Kampaň ODS byla jednoznačně vedena jako snaha zabránit vládě levice. Troufám si též tvrdit, že kdyby to voličům bylo jako varianta předloženo, dopadly by volby jinak, možná jen o pár procent, které by však možná znamenaly ztrátu nadpoloviční většiny v parlamentu. V důsledku neúspěšných pokusů o sestavení vlády po minulých volbách bylo jediným fair-play řešením vyhlášení nových voleb, v nichž mohla ODS prezentovat jako možnost řešení krize svou podporu vlády levice. Kdyby ji v tom občané v tom byli podpořili, byla by legitimita dnešního stavu zcela nezpochybnitelná. Pokud však ve sportu hráči zjistí, že se fauly tolerují i vyplácí, začnou je dělat všichni. ODS se tak bohužel stala stranou, která v naší zemi nejvíc uškodila pravicové politice a politické kultuře vůbec. Většinová vláda pravice se zdá v tuto chvíli jen snem: za současného rozložení preferencí ODS sama vytvořit vládu nemůže a se Čtyřkoalicí se nedomluví.
Nynější televizní krize vyrostla z naší současné politické kultury, tedy z jejího nedostatku. ODS vadila příchylnost redaktorů ČT ke Čtyřkoalici. Za polikou je však příliš často skryt obyčejný lidský příběh: Václav Klaus je pragmatik, který se snaží dojít nejkratšími cestami k cíli, a nemá rád, když ho při tom někdo vyrušuje, nemá rád věčná vyjednávání, kompromisy a všetečné dotazy novinářů. Proto na jejich invektivy reaguje podrážděně, dává jim najevo svou převahu a staví je do role hlupáků. Již před několika lety ho opustila většina komentátorů všech vlivných periodik, ať člověk otevře kterákoli. V.Klaus v nich není líčen v pozitivním duchu, což není samozřejmě jen otázka jeho osobního vystupování, ale hraje to jistě svou významnou roli. On to nelibě vnímá jako nespravedlivou zálibu pravicových novinářů v Čtyřkoalici, sám však může za to, jaký image si u nich vysloužil. Nedivím se redaktorům, že neradi svádějí slovní bitky v přímém přenosu a poslouchají narážky o svých "freudovských přeřeknutích", o odhozených mobilech ani nemluvě. ODS se dostala do obranné pozice zvířete, které je tlačeno do kouta, ale protože má jistotu, že se mu nemůže nic stát, rádo vycení zuby a s převahou se kochá nad bezmocností všech, kdo do něj chtěli píchnout.
V tuto chvíli, kdy se opět probudila ochota veřejnosti projevit své mínění, by byla velká chyba podlehnout společenské apatii a přenechat vše "těm nahoře, však oni se už domluví a situaci vyřeší". Ano, s nadpoloviční většinou v parlamentu vše nakonec rozhodnou ODS s ČSSD, při pár neposlušných poslancích ČSSD pak budou rozhodovat dokonce hlasy komunistů. Je však třeba, aby se veřejnost projevila, a smysl tohoto odporu, i kdyby nevedl k touženému cíli, je v tom, že si současná vládní garnitura nebude moci být jista výsledkem příštích voleb. Samozřejmě, že v demokratickém duchu je nutné též respektovat společenské projevy opačného názoru.
Všem, kdo se dnes ohání zákonem a jeho dodržováním, je třeba vzkázat jedno: je-li císař nahý, pak jeho podpora ve jménu zákona a demokracie takový zákon a demokracii diskredituje a ve svých důsledcích probouzí anarchii. Chce ODS důslednou podporou J.Hodače důsledně likvidovat Českou televizi? Právě proto jej bylo třeba odvolat z funkce ředitele ČT.
