Rozsochatá imunita a la Česká republika ničemu dobrému neslouží. Z dočasného mandátu uková doživotní ochranu, z voleného poslance udělá nadobčana. Je-li haněna, slýcháme: imunita šanuje politiky, aby mohli nasávat za volantem a bourat kolemjedoucí auta. Tento způsob jejího využití je mimořádně zažraný - Lubomír Zaorálek dokonce zapomněl, že při dopravní kolizi už smí být normálním člověkem.
Je-li hájena, říká se: imunita chrání svobodu politického života. Zákonodárci ji mají, aby mohli zcela volně myslet a mluvit. I za nás, za plebejce. Značí tudíž, že my plebejci smíme myslet a mluvit méně svobodně a máme méně politických práv. Jsme jinak trestáni než pánové a dámy s imunitou.
Je to snad v pořádku? Imunita vznikla v časech nabírání dechu demokracií, jako pojistka proti zvůli privilegovanějších. Mívali tu a tam nápad rozprášit parlament, a zbavit se tak nepohodlných.
Ale dnes? Bojí se zákonodárci "svobodného, demokratického, civilizovaného státu" policejní šikany? Zvůle exekutivy? Nespravedlnosti soudů? Špatných zákonů? Pak se dvojnásob musí bát ten, kdo není imunitou obdařen, kdo nemá šanci rozpoutat mediální bouři či zaujmout svým případem různé spolky sledující stav práva v zemi. Ani nedokáže jako poslanec či senátor zjednat nápravu pokřiveného stavu věcí veřejných.
Lidský svět však není dokonalý a může se opravdu stát, že opoziční politik vyslaný voličem do parlamentu bude šikanován vládní mocí. Budiž. Ve Velké Británii už přes sedm století platí imunita jen na půdě parlamentu. Za jeho branami se z poslanců stanou běžní občané, se stejnými právy a povinnostmi. Naopak v Rusku mají imunitu velmi širokou. Můžeme si vybrat. Směr Británie, anebo směr Rusko?
