Vašku,
dlouho jsem nikde nebyl, zasekanej s tou knihou. Krásnou výstavu jsem ale viděl v knihovně.
O výstavě
Cui Fei: Manuscript of Nature V
Mid-Manhattan Library, New York.
Výstava trvá do 3. prosince 2010.
|
Knihovny a autobusy jsou tu v Americe pro blázny a fanoušky Kerouaka. Všichni svatý se tu setkávaj, jak na operačním stole, na kterej nemaj. Zkroucený na židlích, v dlaních, oči v kapucách. Šedovlasí černoši s oslíma ušima, mrmlající nohám obaleným tričkama. Šílený Číňani, co maj evidentně doma víc koček a novin. Pani, který vzdaly barvení vlasů na znamení, že vzdaly přibarvování si života. Děti, studenti, staříci v kšiltovkách, co startujou byznys s čističkama. Korejka otevírající pusu podle slov Norman Rockwell and the Saturday Evening Post. Obr v bejzbolce a středních letech s Complete Handbook of Spanish Verbs a ubrouskem. Prorok, hlavu zvrácenou, jen chvílema hrdě předstírající četbu. Pod dojmem The Ode Less Traveled: Unlocking the Poet Within si vyhrnuje nohavice nad kolena a ukazuje strupy. Ten zrzoun vedle mě, rudej vous zaraženej v hradbě z Jamese Joyce ve dvanácti tloušťkách. Bělovlasej pán s tenkýma obroučkama, obklopenej čtyřma igelitkama s dohněda ošahanýma uchama, háčkuje si na nose jarmulku z nazelenalý vlny. Rusové rozčilující se, že drop box není na DVD. A ten, co se rozčiluje, že mu kopírka nevrátila. Chlapi Bukowskýho typu a chlapi, co se styděj doma říct, že přišli o práci, v sakách a s kufříky, zírající. S levnou kravatou a oldschool účesem, nad hromádkou knih, tužky podle velikosti. Zabalená kreolka mizící v temným rohu, zbyly z ní jen vlasy medúzy ukazující na každýho, a oči taky takový, vyděšený. Asiatka, co nezná osobní zóny, má helmu na kolo a čtyři tašky, ale kolo ne, jen hlad a krátký tepláky. Bledej sekuriťák, kterýmu je i ta nejmenší uniforma velká a jeho kolega s teplometem a výrazem Disneyho trpaslíka. Historický laptopy a umakartový regály a stoly a všudypřítomný laminovaný oznámení. Odrbaný ramena, molitan drolící se ze sluchátek, okopaný běžecký boty, iPad, mnutí šíje. Kulhavej krok, ťapky skopnutý pod stolem, lupy u oka a ve vlasech. Pomalý trhání papíru, prošlapanej koberec, zapomenutý rukavice, strniště a vynechaný místa na krku. Poezie signatur a propisky Hello Kitty. Třetina spí, pod brejlema nebo na stole.
Houmíci-akademici, nevim proč, vždycky hangoutujou v pátým patře v sociálních vědách. S upatlanejma brejlema slepenejma náplastí a sešlapanejma botama, bezzubý.
Cui Fei: Manuscript of Nature V
A nad tím vším tam na jedný zdi visely kusy révy. Nejdřív jsem je minul, lhostejně a povýšeně. Neposílej mě zpátky do sociálních věd, abych se dozvěděl, jak ideologicky a třídně. Jo, vypadaly jako další emancipační pokus snaživý knihovnice/sociální pracovnice připomenout si nějaký mrtvý písmo, slabý místo, něco ve stylu "obrazy hennou na skle" nebo "objevte starou Asýrii – vystřihujeme z linolea". Prostě vzrušující odpoledne v New York City. A právě. To, co působilo jako čmáranice znuděného stánkaře se shish-kebabem, vystavené zde k velectěnému nezájmu šťastnějších soukmenovců, kteří tu dohánějí medicínu nebo těch méně šťastných, co nemají ani ten vozík a blok a zabíjejí čas tady, s knihou o Charlesi Rennie Mackintoshovi a ďábelským smíchem, to byly ve skutečnosti jen skromné větvičky, pózující coby znakový systém. Ilustrace libovolnosti našich skutečných písem a jazyků – není důvod, proč by L nemohlo vypadat třeba jako vrtule – nebo snad poznámka k Prostorové typografii Abbotta Millera, ale hlavně elegantní trik.
Cui Fei: Manuscript of Nature V
Je podzim, všechno je zas jak má
nanoru
O knihovně víc: www.nypl.org
O vystavující umělkyni: http://www.cuifei.net
