Pro znalce není příběh o nacistickém filmu Titanik novinkou, přesto ale zůstává trochu skryt ve stínu jiných propagandistických děl. Od jeho premiéry nyní uplynulo 70 let. Na snímku je dobový plakát.

Pro znalce není příběh o nacistickém filmu Titanik novinkou, přesto ale zůstává trochu skryt ve stínu jiných propagandistických děl. Od jeho premiéry nyní uplynulo 70 let. Na snímku je dobový plakát. | foto: Wikimedia Commons

Nacisté natočili Titanik, pak ho v Říši zakázali. Premiéru měl v Praze

  • 47
Měl to být mistrovský kousek nacistické propagandy, který jasně ukáže kontrast německé odvahy a britské hamižnosti. Film Titanik ale narazil: nikoliv do ledovce, ránu mu zasadil vývoj války. Byla tak těžká, že plánovanou chloubu své kinematografie nacisté v Říši raději zakázali. Premiéru měl před 70 lety v Praze.

Filmové zpracování Žida Süsse je z produkce nacistické propagandy bezpochyby známější. Trochu v jeho stínu zůstává drahé dílo opředené skandály, film o nejznámějším námořním neštěstí všech dob: o zkáze Titaniku. Od jeho premiéry v Praze nedávno uběhlo 70 let, konala se 24. září 1943.

Titanik

Na celý film v němčině s anglickými titulky se můžete podívat zde.

Stojí za to podotknout, že jiné zdroje uvádějí 24. říjen. Ale na příběhu o titánském filmovém projektu popisujícím zkázu titánského parníku to nic nemění.

Nacisté film pojali velkolepě jako nic jiného. Do propagandistického snímku vložili čtyři miliony říšských marek, v přepočtu na dnešní peníze tři a půl miliardy korun. Astronomická suma není pro srovnání o moc nižší, než kolik stál například oscarový sci-fi snímek Avatar. Měl to být film filmů, unikátní dílo propagandistické mašinerie. A že se v tomto oboru Říše činila: za dobu nacismu v tomto odvětví vzniklo přes tisíc filmů, připomněl server The Times of Israel.

Pro atmosféru, v níž začal Goebbelsův oblíbenec, režisér Herbert Selpin, film připravovat, je důležité vcítit se do válečné situace: Německo nemá na kontinentu rivala. Nacistické vlajky postupně zavlály v Československu, Polsku, Dánsku, Norsku, Beneluxu i ve Francii. Británie vzdoruje z posledních sil.

Světla při natáčení nočních scén zářila navzdory zatemnění

Je to ideální doba na to, aby éru potápějících se demokracií ilustroval film o potápějící se pýše britského loďařství. Selpin v Berlíně zařizuje devět luxusních interiérů, nechává vyrobit šestimetrový model Titaniku a získává povolení svítit si při nočním natáčení (parník se potopil v noci ze 14. na 15. dubna 1912, více o neštěstí jsme psali například zde). To je v zemi čelící britským náletům výjimečné a svědčí to o významu, který nacisté filmu přisuzovali.

K natáčení byla samozřejmě potřeba i skutečná loď. Selpin získal luxusní dvousetmetrový zaoceánský parník Cap Arcona. Poté, co jej ve druhém válečném roce zrekvírovalo námořnictvo, dostal šedý nátěr, ale tvůrcům černobílého filmu to nevadilo. Selpin měl k ruce vše, co si mohl přát, a po řadě měsíců příprav začal v roce 1942 točit v berlínských studiích. Na Cap Arconě ve Gdyni "velel" jeho scenárista Walter Zerlett-Olfenius.

Jenže... byla válka. Vypjatá doba zostřovala spory, které se při natáčení filmů objevují: mezi osobnostmi samotnými i nad tím, jak má celý film vypadat a vyznít. Na Cap Arconě teklo i dost alkoholu. A vojáci a námořníci, kteří měli producentům radit s natáčením na lodi, si sem přenesli své frustrace z boje.

Laškování místo natáčení

Když sem z Berlína dorazil upracovaný a s termíny válčící Selpin, nestačil se divit. Zjistil, že se tamější práce prakticky nehýbe z místa. Přel se s kolegy, podroušení herci zapomínali text. Po týdnu váznoucí práce svolal krizovou schůzku. Zerlett-Olfenius mu vysvětlil, že vojáky víc než práce na filmu zajímaly pohledné berlínské herečky, které do přístavu v obsazeném Polsku také dorazily. Velmi zajímaly.

Nastalo peklo. "Za co ti 'supermani' mají svá vyznamenání? Za to, kolik jich přefikli? Zasraní vojáci, zasraný wehrmacht!" láteřil Selpin. A to neměl. Scenárista Walter Zerlett-Olfenius dalšího dne odjel do Berlína a režiséra udal složkám SS.

Třicátého července 1942 eskortovala Selpina ke Goebbelsovi na kobereček dvojice esesáků (roztržku podrobně popsal kanadský server National Post).

Říšský ministr propagandy zprvu doufal, že se vše vyřeší označením incidentu za nešťastné nedorozumění. Jenže Selpin se zatvrdil. Nic z toho, co řekl na adresu německých vojáků, neodvolal. Není prokázané, zda byl při návštěvě Goebbelsovy kanceláře posilněný alkoholem, každopádně se o věc začalo zajímat mocné gestapo.

Goebbels usoudil, že z maléru vede jen jedna cesta. Po dvou dnech v cele byl Selpin nalezen oběšený na šlích od kalhot. "Byla to politováníhodná sebevražda," napsal Goebbels Selpinově manželce. Lhal a mezi berlínskými filmaři a herci se rychle proslechlo, že dal Selpina zabít.

Mistra propagandy "doběhlo" jeho vlastní dílo

Film potají dokončil málo známý režisér Werner Klingler. Jenže ve zcela špatné době. Když Goebbels snímek zhlédl, zhrozil se: tohle lidé v Německu nesmí vidět! A nepomohlo ani to, že prvním důstojníkem ve filmu a prakticky jediným, kdo se obával o osud pasažérů, byl, jak jinak, Němec. (Byla to samozřejmě fikce.)

Co si Goebbels uvědomil, bylo nasnadě. Německo už za sebou mělo například nálet tisícovky bombardérů na Kolín v květnu 1942. Britové měnili německá města v trosky a to poslední, na co byli občané Říše zvědaví, byl film o vyděšených, panikařících a umírajících civilistech na potápějící se lodi. Co kdyby mezi agónií Titaniku a válečnou situací Německa někdo spatřil paralelu?

Titanik se tak hrál například v okupovaných metropolích Praze a Paříži či ve švédských a finských kinech. Vývoj války, nálety na průmyslové Porůří či Hamburk Goebbelse jen utvrdily v přesvědčení, že film do německých kin nepatří.

Zdálo by se to jako pointa celého příběhu. Ale hořká tečka měla teprve přijít. Nacisté přebudovali Cap Arconu na plovoucí koncentrační tábor se záměrem loď naloženou vězni potopit.

Do konce války zbývalo několik dní, když loď v zátoce u Lübecku objevili britští piloti. Považovali ji za plavidlo, které mělo odvézt prchající esesáky do nacisty stále ovládaného Norska, a potopili ji. Zemřely přes čtyři tisíce vězňů, téměř třikrát tolik, co na skutečném Titaniku. Kostry obětí vyplavovalo moře na břeh ještě v roce 1971.


Eurovolby 2024

Volby do Evropského parlamentu se v Česku uskuteční v pátek 7. a v sobotu 8. června 2024. Čeští voliči budou vybírat 21 poslanců Evropského parlamentu. Voliči v celé Evropské unii budou rozhodovat o obsazení celkem 720 křesel

Témata: premiér

Video