Může skutečně Václav Klaus dovést zemi do kalných vod izolace? Odpověď je jednoduchá a zní: Podtržené NE.
A to i přes to, že jako hlava státu má proti Václavu Havlovi samé nevýhody. Vězeň komunismu a vítěz sametové revoluce nebyl jen věhlasný, ale byl i ctěný. Klaus však nastupuje jen jako jeden z mnoha státníků.
Nálepky euroskeptik a nacionalista jsou možná zjednodušené, Klaus si je ovšem vysloužil sám. Zatímco za tu první se stydět nemusí, druhá je na pováženou.
Být euroskeptikem není rozhodně hanba. Projekt Sjednocená Evropa je velký experiment. Argumenty těch, kteří mu příliš nevěří a jsou pouze pro volný obchod bez hranic, jsou vážné.
Klaus mezi ně patří. Není však radikálním blouznivcem, který by si představoval, že v současné době může Česko odmítnout pozvánku do unie. Je krajně nepravděpodobné, že by z Hradu otevřeně nebo skrytě ovlivňoval negativně červnové referendum.
Horší je to s nacionalismem.
Nový prezident podle všeho nechápe globalizační trendy a hluboce vězí v úctyhodném, ale zastaralém národním vlastenčení. Částečně proto, že takový je, částečně proto, že jako technik moci má supercitlivé uši pro nálady veřejnosti.
A drtivá většina občanů považuje vyhnání (či odsun) sudetských Němců za spravedlivý. Drtivá většina byla proti bombardování Kosova a nyní je proti válce s Irákem.
Pokud Klaus vnese do naší politiky vůči západním spojencům racionální skepsi a národní zájmy, je to v pořádku.
Pokud nepochopí, že v současném světě nemůže pro úspěch na domácím poli zahodit principy zahraniční politiky, může se stát přítěží. Vzhledem k omezené roli prezidenta však ne katastrofou.
