Když do Spojených států odlétal, bylo 8. září. Zpáteční letenka nesla datum 15. září. Domů se dostal až o šest dní později. „Ten týden mi stále chybí. Bezprostředně po návratu jsem odjel na další plánovanou služební cestu do Maďarska. Až nyní si třídím myšlenky a dávám život do běžných kolejí," přemítá Bajgl.
Na povrch tak zpětně vyplouvají první pocity a reakce na strašnou událost. „O útoku jsem se dozvěděl v úterý dopoledne. Byl jsem v šoku. Následně mi došlo, že je zastaven veškerý letecký provoz." Ve městě, které žije přípravami na nastávající zimní olympijské hry, se život také změnil. „Netušil jsem, co se vlastně děje. Hovořilo se o vyhlášení výjimečného stavu. Nebylo mi jasné, co to znamená. Anglicky umím, ale s vojenskou terminologií jsem se dosud nesetkal. Ve městě se ozývaly sirény, všude byla policejní auta," popisuje.
Konference skončila ve čtvrtek. „Organizátoři se o nás už nezajímali. Každý se o sebe musel postarat sám. Dohodli jsme se s maďarskou kolegyní, že budeme řešit situaci společně, včetně hospodaření s penězi." Prioritou bylo dostat se do Chicaga, odkud měli letět do Evropy. „Zjišťovali jsme autobusové a vlakové spojení. Nebylo to reálné," podotýká jaderný fyzik.
Ve vyhrocené situaci Josef Bajgl přemítal i o před pár dny neskutečných věcech. „Třeba o tom, že zde můžu zůstat měsíce, že se do Evropy nedostanu. Pravděpodobně bych si našel práci, třeba manuální na stavbě olympijské vesnice," usmívá se. „Abychom neseděli pořád v hotelovém pokoji u zpráv, rozhodli jsme, že si uděláme výlet po okolí. Potřebovali jsme pročistit hlavu. Ke mně a Maďarce se přidala ještě Finka, která se také nemohla dostat domů. Půjčili jsme si auto, naplánovali trasu," vysvětluje.
Vnitrostátní letecká doprava byla sice obnovena, ale Bajgl stál před problémem, co teď. V Chicagu žádné zázemí neměl. „Maďarská kolegyně tam naštěstí měla přítelkyni. Ta nás u sebe nechala zdarma bydlet od neděle až do čtvrtečního odletu. Prostřednictvím internetu jsem byl neustále v kontaktu s prací. Volal jsem konečně rodičům, maminka plakala," líčí fyzik, který nevyužil služeb naší ambasády. „U nás o mně věděli, peníze jsem měl. Nechtěl jsem nikoho zatěžovat, určitě byli potřebnější."
Z prohlídky velkoměsta, kterou naplánovala hostitelka, aby se dvojice odreagovala, toho Josef Bajgl mnoho neměl. „Pobyt mi připadal jako v mlze. Cítil jsem, že prohlídky muzeí jsou něco nepodstatného, pomíjivého. Stál jsem na vyhlídkové terase druhého nejvyššího mrakodrapu. Udělalo se mi až fyzicky špatně, když jsem si představil tu hrůzu, kterou prožívali lidé v New Yorku," dodává.
Před odletem se snažil potlačit jakékoliv emoce. „Osm hodin ve vzduchu. Opět se mi hlavou honily různé myšlenky. Poté, co jsem ve Frankfurtu stoupl na evropskou půdu, vše ze mě spadlo. Celá ta hrozná nejistota, co se může přihodit. Že se domů nemusím v dohledné době dostat. Že zde mám rodiče a dceru," shrnuje Josef Bajgl.
