Jeden čas byl v českých zemích často používán pojem kafkárna. Vyjadřoval stav společenské absurdity, sociálních a politických mechanismů semílajících rozum i cit, mechanisnů všepožírajících a nerozpletitelných. Na Zábradlí hostující, poprvé na této scéně režírující Jiří Havelka (1980) pracuje pro změnu se slovem ubunalita, který si odvodil od letitého pojmu ubuovština (Ubu se baví nese podtitul Aerodynamická ubunalita).
Ubuovština, to jen na okraj, je výrazem nejspíš letitějším než kafkárna, neboť hru Ubu králem do českého prostředí již v listopadu 1928 uvedlo Osvobozené divadlo; Jiří Voskovec hru přeložil, Jan Werich hrál Otce Ubu, režíroval Jindřich Honzl, výtvarně spolupracoval Jindřich Štyrský.
Dramatik Alfred Jarry, stvořitel Ubua
Co tomu asi říkala Marie M.?
Proč je Havelkova ubunalita erodynamická? Například a hlavně proto, že jedinou dekorací po celou dobu inscenace je kus trupu dopravního letadla, které se v Praze odlepí od země a letí a letí - jen není zřejmé, kam vlastně. Někteří cestující si myslí, že do Nairobi, jiní doufají, že do Sydney, jeden pán je přesvědčen, že letí na konferenci do Toronta, jiný pospíchá do Brna, několik pasažérů si předplatilo turistickou destinaci v Egyptě. Letecký personál se usmívá, slouží, přikazuje (protože bezpečnosti není po 11. září 2001 nikdy dost), kapitán stroje přijde klienty letu i pobavit. Ale nikdo z posádky nic o směru letu nesděluje. A tato absurdní situace, základní a bohatě rozvíjená, je onou ubunalitou.
Ubu se baví - Petr Čtvrtníček
V kafkárně se skrývá něco zlověstného, zúskostňujícího, psychicky "nahého". V ubunalitě, alespoň té Havelkově, se všichni ubaví až do nicotnosti, až k smrti; postavy a celá jejich praštěná cesta letadlem se v konci představení rozplynou jak pára nad hrncem. Vyústění tu není - a ani nemůže být – žádné. Prostě to vyšumí poté, co se postavy v euforickém vyšinutí smyslů svléknou do naha, pak jim personál rozdá noční úbory, skryje cestující za závěs a když ten je stevardkami po chvíli zase odhrnut, postavy cestujících se zjeví v nočních košilích. Jejich střih a vzor volně upomínají na pytlovitý kostým, v němž se ve slavné inscenaci režiséra Jana Grossmana valil po scéně Zábradlí Jan Libíček v titulní roli Krále Ubua. Mimochodem: na premiéře Ubu se baví jsem v hledišti zahlédl Marii Málkovou, která v Grossmanově inscenaci (premiéra 1964) hrála; nebylo by bývalo od věci se jí zeptat, co na Havelkovu ubunalitu říká.
Jan Libíček v inscenaci hry Alfreda Jarryho Král Ubu, Divadlo Na zábradlí, rok 1964, režie Jan Grossman
Jsme přece lidi
O inscenaciUbu se baví Aerodynamická ubunalita Hrají Natália Drabiščáková, Ladislav Hampl, Pavel Liška, Kristina Maděričová, Josef Polášek, Gabriela Pyšná, Marie Spurná, Petr Čtvrtníček, Leoš Noha, Václav Petrmichl. Dramaturgie Ivana Slámová, Zdeněk Janáček, scéna Dáda Němeček, projekce Prokop Bartoníček, kostýmy Lela Geislerová, hudební design MIDILIDI. Režie Jiří Havelka Divadlo Na zábradlí, Praha, premiéra 22. února 2010. |
Improvizace Na zábradlí konečnému tvaru předcházela, avšak herci na jevišti už asi dobře vědí, kam v příští chvíli "poletí" - světelná a hudební aranžmá i celkový rytmus představení těžko budou dílem momentálních poryvů, na to je režie příliš zřetelná. Spontánní dojem to ovšem neumenšuje, protože Jiří Havelka navigoval herce k tomu, aby si pozorně naslouchali a výsostně kolektivním výkonem dospěli k portrétu nesourodé skupiny cestujících, v níž každý jedná proti každému, ale "jsme přece lidi, nééé? - tak se nějak dohodneme".
Náhodná sešlost uzavřená do stísněného prostoru, který nelze opustit, je osvědčená modelová situace generující rozličné vztahové konstelace: dočasné pakty, chvilková přátelství či epizodní averze. Havelkův Ubu se baví je rohem hojnosti takových vztahových metamorfóz. Ne však, že by chtěl být výhradně humorem pro humor, nadčasovou a ryze estetickou demonstrací absurdna. Party hrané Natálií Drabiščákovou, Leošem Nohou a Ladislavem Hamplem nemají daleko k homolkovské maloměšťácké dikci, k satiře, která Na Zábradlí naštěstí neusedá do komunálních fotelů.
Jiří Havelka, režisér inscenace Ubu se baví
"Jde o to, že každý den rádi předáváme kus zodpovědnosti někomu jinému, protože je to prostě jednodušší, pohodlnější, a v té pohodlnosti si neuvědomujeme, že vlastně přistupujeme na zásadní omezování naší svobody. Letadlo je jen vyhrocený příklad, na kterém je to vidět nejlépe," zmínil před premiérou Jiří Havelka. Moment osobní odpovědnosti není ovšem tématem, které by představení Ubu se vrací kotvilo. Je píše jen leitmotivem, respektive očekávatelným, ba nutným důsledkem oné modelové situace společenství odkázaného sama na sebe.
Co mi však vadí, jsou takzvané spiklenecké okamžiky v představení: když s pasažéry žertuje kapitán letadla v podání Petra Čtvrtníčka, kterási z postav opakovaně poznamenává, že je to Kapitán Pejsek, což je zřejmě narážka na stejnojmennou písničku skupiny Vltava. Jednou z epizod na palubě je prodej všeléčivé lžičky bulsary, což je známá scénka Roberta Nebřenského a Petra Čtvrtníčka z České sody, která je také promítána na obrazovky, na něž cestující letadla hledí. To je však v kontextu představení pouhá vykrádačka tzv. již zaručeného humoru.
Ze zkoušení inscenace Ubu se baví: J. Polášek, P. Čtvrtníček, N. Drabiščáková
Na kolotoči
Přes hodinu a půl trvající, bez přestávky hraná inscenace je riskantně aranžována tak, že sedačky v trupu jsou obráceny zády k divákům, takže publikum hašteřící se postavy zejména v prvních desítkách minut často jen poslouchá nebo sleduje letušky procházející uličkou a obsluhující pasažéry, jimž nevidíme do tváře. Sem tam se nějaký cestující vytrčí směrem k jinému pasažérovi, jen výjimečně některá z figur předstoupí na forbínu. Avšak s pokračujícím letem se cestující odvazují, rozpohybovávají se, režisér Havelka do prostocviků v trupu přisypává energii, přidává plyn – až k sešlápnutí na podlahu. V rolích stevardek se vystřídají všechny čtyři zúčastněné herečky: opouštějí svá místa pasažérek (a zase se na ně vracejí), přičemž každá absence na sedačce pro cestující je nahrazena figurínou. Takto popsáno to může působit jako inscenační složitost, ale převtělení fungují rychle a hladce, ani je nemusíte postřehnout.
Ubu se baví - Gabriela Pyšná
Ubu se baví - G. Pyšná, J. Polášek
Jestliže z herců speciálně zmíním Marii Spurnou, Gabrielu Pyšnou, Petra Čtvrtníčka, Pavla Lišku a Josefa Poláška, pak to neznamená, že druhá polovina hereckého týmu za nimi očividně zaostává; berte to prostě tak, že u jmenovaných mě kombinace toho, co hrají a jak to hrají z ubuovské plejády typů nejvíce oslovila, ale podstatný je tu kolektivní duch a kolektivní výkon.
Jaký to Zábradlí nabere směr?
Jestliže vezmeme v potaz poslední tří premiéry Na Zábradlí – "industriální mýdlovou operu" Němce Fritze Katera A tančit!, Smoljakovou naučnou lekci Hus: Alia minora Kostnického koncilu a aerodynamickou ubunalitu – potom Havelkův kus je z nich nejvydařenější. Nicméně trio zmíněných inscenací ilustruje rozháranost současné dramaturgie Zábradlí, protože tyhle tři tituly to není pestrost, to je pouhá snůška růzností, z nichž žádná nemůže být kamenem něčeho trvalejšího, etapy, která by se dala charakterizovat jako éra určitého tvůrce, jisté poetiky a dramatiky.
Ubu se baví - P. Liška, N. Drabiščáková
Premiérové publikum se Havelkovou aerodynamickou ubunalitou velmi dobře – spolu s Ubu - bavilo, ale to je vždy abnormální skladba diváků. Pravda představení přijde při reprízách. Myslím, že potenciál to představení má: může obstát u každého, kdo je schopen vnímat sled a slet nuancí a absurdit, které zde dohromady skládají nijak vypouklý, nýbrž vlastně docela realistický obraz obyčejných lidí. Je to "ze života". Ubu se baví, protože vidí, že za těch více než sto let, kdy on existuje, se toho moc nezměnilo. Létají sice letadla, ale pitomost je stejná ve vzduchu jako na zemi.
Ze zkoušení inscenace Ubu se baví: K. Maděričová, P. Čtvrtníček, N. Drabiščáková, J. Havelka, L. Noha, G. Pyšná
Ze zkoušení inscenace Ubu se baví: Z. Janáček, L. Paleček, J. Havelka, V. Němeček, H. Pilná, K. Plicková
