Název té výstavy v Centre Pompidou – Přísliby minulosti - odkazuje k úvaze německého filozofa, kritika a esejisty Waltera Benjamina o chápaní našeho vztahu k minulosti. Minulost je podle Benjamina čas naplněný přítomností současného okamžiku. V prostorách Espace 315 a Galerie Sud toto propojení konkretizují umělci různých generací.
Namíření reflektorů na starší generaci, které se dlouho dobu nedostávalo pozornosti, doplněné o současnou výtvarnou scénu, která navazuje na tradici konceptuálního umění 70. let, lze chápat jako snahu kurátorů přepsat dějiny umění nikoliv coby lineární a kontinuální vývoj událostí, nýbrž naopak jako diskontinuální strukturu, v níž minulost je prodloužením přítomnosti. Na živou konceptuální tvorbu přidušenou pokličkou komunistických režimů zde tedy volně navazuje tvorba mladé generace, pro kterou rozdělení na "kapitalistický západ" a "komunistický východ" je dávnou minulostí.
Přísliby minulosti - Cyprien Gaillard: Cairns, 2008. C-Print.
Pokořené hranice
Citlivý humor, utopické úvahy, hledání paralelních světů i politická angažovanost skrytá za poetická gesta - paralely mezi umělci různých generací zde fungují skvěle. A to přesto, že podmínky k tvorbě v 60.-80. letech se diametrálně lišily od podmínek současných. Zatímco umělci starší generace byli nuceni tvořit často pouze ve svých bytech a ateliérech a jejich díla mnohokrát mohl shlédnout pouze okruh přátel, pro mladé výtvarníky je teď volný pohyb skrze země i kontinenty přirozeností. Z hranic obehnaných ostnatým drátem zbyla jen pomyslná čára. Jednoduchost jejího překročení dokládá ostatně i tato výstava stírající hranice mezi generacemi, ale i jednotlivými státy.
Česko zde zastupuje dvojice Jiří Kovanda (1953) a Kateřina Šedá (1977), Slováky Július Koller (1939-2008) a Roman Ondák (1966) či Mária Bartuszová (1936-1996). Rumunsko reprezentují Ion Grigorescu (1945), Mircea Cantor (1977) či Dan Perjovschi (1961). Významně jsou zastoupeni také maďarští umělci či umělci balkánských zemí včetně proslulé Mariny Abramovič (1971). Polsko vedle spolukurátorky výstavy Joanny Mytkowské reprezentují Edward Krasiski (1925-2004), Alina Szaposznikowová (1926-1973) či Monika Sosnowská (1972), která je autorkou jedné části scénografie výstavy potrhující nelinéarní vývoj dějin, vývoj plný slepých uliček, k nimž se vždy můžeme vrátit jako k utopickým myšlenkám a hledat v nich novou naději pro budoucnost.
Přísliby minulosti - Cezary Bodzianowski: Rainbow, Bathroom, Lodz, 1995.
Sosnowská svými architektonickými skulpturami zaujala, podobně jako Perjovschi svými společensky angažovanými kresbami, uměleckou kritiku a kurátory roku 2007 na bienále v Benátkách. Jejich tvorba, obdobně jako ostatních zde představených umělců, je dnes řazena do širšího kontextu dějin moderního a postmoderního umění zemí střední a východní Evropy a vytváří tak uměleckou scénu, která se tak - snad již definitivně - stává nedílnou součástí kulturní Evropy jako celku. A díky úzkému propojení s mezinárodními institucemi a trhem uměním, ale také snad proto, že se zastoupení mladí umělci nezabývají vlastní minulostí, nýbrž spíše transformačními procesy, jimiž si postkomunistické státy prošly, tak právě tato generace umělců tvoří pomyslný most mezi západem a východem.
Díry v želené oponě
Přehlídka Přísliby minulosti vyvrací také řadu klišé. "Přes všechny různé zákazy, jenž omezovaly pohyb umělců, docházelo k řadě setkání mezi umělci ze západu s umělci z východní Evropy," říká Mytkowská. Na výstavě to ostatně dokládá například videozáznam setkání francouzského umělce Daniela Burena s polskými tvůrci na varšavském předměstí, v panelákovém bytě Edwarda Krasinského, který byl v 70. letech místem setkání zejména polského uměleckého undergroundu. Mezi časté návštěvníky se také řadil třeba francouzský teoretik nového realismu Pierry Restany. Zejména v Polsku, kde byl až do stanného práva v prosinci 1981 komunistický režim uvolněnější, byla dostupná i odborná literatura. Tvorba probíhala ostatně mnohdy i v ulicích střeženého veřejného prostoru.
Přísliby minulosti - Bálint Szombathy: Lenin in Budapest, 1972. Photo action.
Sociálně laděné i politicky angažované happeningy, performance či experimentální filmy vznikaly paralelně ve Francii, v Německu, v Československu, Maďarsku či Polsku. Některé z nich jsou představeny v prostoru Galerie Sud, která se podobně jako Galerie Espace 315 proměnila v umělecké dílo díky originální scénografii Tobiase Putriha (1972). Slovinský umělec proměnil prostor věnovaný projekcím a přenáškám v živou vzpomínku na "socialistické" kino Šiška v Lublani. Své zasloužené místo má v této části i Milan Knížák. Odcházejícímu řediteli Národní galerie v Praze však díky za to, že se dnes čeští a slovenští umělci mohou těšit uznání, nepatří. Na Příslibech minulosti, reflektující tvůrčí snění i sociálně-politický rozměr umělecké tvorby východní Evropy, se podíleli kurátor Vít Havránek z Tranzitdisplay, který loni představil v Městské knihovně v Praze podobně orientovanou výstavu Monument transformace, a výtvarný teoretik Tomáš Pospiszyl.
Podobně jako "tranziťácký" Monument transformace, jsou ovšem i Přísliby minulosti výstavou zejména pro insidery. Doprovázející texty v expozici jsou občas těžko stravitelné. Ani řada záznamů ve slovanských jazycích s titulky nevychází "západnímu” publiku dvakrát vstříc. A tak je otázka, zda-li snaha muzea o poruzumění tvůrcům z bývalého východního bloku najde odezvu u širšího publika. Aby tomu tak bylo, tomu naopak docela slušně napomáhají dobrá myšlenka, originální instalace a zejména obsáhlý katalog s rozhovory, s medailonky umělců a reprodukcemi jejich děl, v němž snahu o rekonstrukci Evropy prohlubují teoretické texty například Jindřicha Chalupeckého či současného populárního levicového filozofa Slavoje Žižka.
Přísliby minulosti - Neša Paripovič: Photographie du tournage du film
O výstavěVýstava Les promesses du passé (Přísliby minulosti) v Centre Pompidou trvá do 14. července 2010. Více na www.centrepompidou.fr |
