Vládnou tisícovkám studentů. Skoro neomezeně. Žádné dveře před nimi nejsou dost zamčené, žádný příchod dost včasný. Říkají si četařky, hospodyně, některé z nich jsou recepční. Na studentských kolejích mají přesně rozvrženou práci: ta uklízí, ta hlídá u vchodu, ta má na starosti kupu formulářů. Studenti si o nich myslí: jejich hlavní pracovní náplní je otrávit nám život a připravit nás i o zbytek soukromí, které bydlení na kolejích poskytuje. "Stalo se mi to nedávno: ráno jsem spala, školu jsem měla totiž až od jedenácti. Zhruba v devět mě vzbudil hluk. Otevřu oči a v pokoji stojí dva úplně cizí chlapi!" vzpomíná studentka sociologie, která bydlí na kolejích Hvězda v Praze. "Začala jsem ječet a naštěstí zmizeli. Ještě na mě ale stihli houknout, že snad hned nemusí být tak zle, že přišli jen umýt okna," stěžuje si. Podobně nepříjemný zážitek má i její spolubydlící: "Učila jsem se dlouho do noci, spát jsem šla až k ránu. Někdy v deset mě probudila hospodyně, která stála v pokoji s úplně cizí dívkou. Řekla jen 'To je tvá nová spolubydlící' a zmizela. Zůstala jsem koukat, vůbec jsem nechápala, co se děje."
Podobné situace jsou běžné snad na všech kolejích. Student Petr Syrovátko z místní Kolejní rady jen bezmocně krčí rameny. "Studenti si u nás platí v průměru osm set korun a ještě nemají ani soukromí. Snažili jsme se proto udělat těmhle vpádům konec. Vynutit si, aby před každou návštěvou pokoje dostal student upozornění. Aby s tím mohl počítat. Leč - zatím se nepovedlo," vzdychá Syrovátko. Nářky nad věčnou kontrolou návštěv, nad zakázaným nocováním kamarádů, natožpak sourozenců, Syrovátko odmítá poslouchat: "Na koleji už platí dávno jiný řád. Jenže místní personál si toho jaksi ještě nepovšiml. A studenti vesměs také ne, takže se ani moc nebrání." Kolejní radě se navíc pořád nepodařilo vymýtit některé přežitky. "Například se tu řídíme vyhláškou ministerstva zdravotnictví z roku 1975. Zakazuje studentům bydlet se svými partnery, protože je to nehygienické. Pár musí vyplnit hromadu formulářů - mimo jiné musí ve svých nejméně dvaceti letech žádat o povolení rodiče, zástupce kolejí, proděkana fakulty..." vyjmenovává Syrovátko. Studenti si podle něho mezi sebou často zanadávají na zastaralé pořádky, na stálé narušování soukromí; hromadně však nijak neprotestují. A to i přesto, že mnohde jsou podmínky bydlení ještě tvrdší. Například na kolejích 17. listopadu v Olomouci, kde se kolem desáté hodiny večer ozve hlas vrátné: "Všechny návštěvy, opusťte kolej!" Vrátná potom sama uváží, zda hosty vyžene, anebo je vezme na milost a nechá na koleji přespat. Ještě zajímavější pořádek je zavedený na ostravských kolejích v Hladnově, kde každá návštěva musí při vstupu nechat na vrátnici občanský průkaz. Chce-li ho zpátky, musí kolej v předepsané hodině opustit. "Vím, říká se: Chceš bydlet v místě školy, a ne denně dojíždět desítky a desítky kilometrů? Platit přitom málo? Tak buď rád, že máš kolej. Ale proč se tím z člověka musí stát pokorný služebníček, který si musí nechat všechno líbit?" ptá se třiadvacetiletý Martin, který na ostravské koleji bydlel několik let. Pak se však vydal za studiemi na rok do Vídně. "Když jsem viděl ten luxus a pohodlí, věděl jsem, že i kdybych se měl ztrhnout, najdu si při škole práci a radši budu bydlet v podnájmu." V Rakousku se podle něj kolejní správa starala pouze o to, zda student řádně platí poplatky za ubytování a nedělá v noci rámus. Každá uklízečka byla dopředu nahlášená a o tom, koho a zda u sebe student nechá přespat, si mohl rozhodovat sám. Vrátné, recepční a hospodyně ovšem celou věc nevidí tak tragicky. "Podívejte se, jaképak omezování svobody. Vždyť na ty děti musí někdo dohlížet," podivuje se přísně vyhlížející vrátná v pražské Hvězdě. "Copak nevíte, co dokáže udělat osmnáctiletý mladík, když se dostane z dohledu rodičů?"
- středa 25. listopadu 1998
