Tato země jim na rozdíl od civilizované západní Evropy pořád ztrpčuje život. Kdyby to někdo napsal, strhl by se poprask, ale chování mnohých lidí včetně osob úředních jako by vyzařovalo to slovo: Mrzák.
Advokát České republiky však nebude mít prázdné ruce. Kolik bylo bezbariérových vstupů v roce 1989 a kolik je jich dnes? Kolik invalidních dětí chodilo do normálních škol tehdy a kolik teď? Kolik spolků a nadací pomáhalo postiženým lidem za komunismu a kolik jich je nyní?
To, že se kvalita života invalidů v průměru řádově zlepšila, dokáže snadno. Jak na papíře, tak ve skutečnosti. Svou řeč může zakončit efektní větou: "Chcete-li, páni soudcové, aby se naši invalidé měli stejně jako francouzští či lucemburští, chtějte též, aby zdraví Češi a Moravané vydělávali tolik jako Lucemburčané a Francouzi. Podělte se s námi o trochu toho svého bohatství, když nás chcete soudit!"
Obhajoba by to byla oprávněná, nikoliv však ospravedlňující. Manželé Zehnalovi totiž mají pravdu. Na poštu a na úřad se nedostanou. Při tom od roku 1994, tedy už téměř osm let platí zákon, podle něhož stát musí zpřístupnit veřejná místa invalidům. Proč by je měly zajímat "technické potíže", "nedostatek prostředků" či "oprávněné výjimky"?
Mají absolutní nárok na to, aby byli rovnoprávnými lidmi. I oni, strana žalující, budou mít dost důkazů, že stát nedělá vše pro to, aby jim tak dovolil žít. Snadno najdou případy, kdy hledal laciné a pohodlné řešení, místo aby myslel na své povinnosti.
I pokud by ukázali na jeden jediný takový případ, měli by ve Štrasburku uspět. K lidské slušnosti totiž patří, aby do člunů na potápějící se lodi nasedly nejdříve ženy a děti. Stejně tak i to, aby chudá země byla nejštědřejší právě k postiženým.
