Objevily se dokonce programy zaměřené proti ruštině. Ty odměňovaly ty, kdo mluvili lokálními jazyky, ruskojazyčné školy byly zavřeny nebo přišly o peníze.
Loni v dubnu například přišlo ruskojazyčné rádio v Lotyšsku o licenci za to, že porušilo zákony, které ruský obsah ve vysílání redujují na pouhou čtvrtinu. V zemi, která si nikdy ruský jazyk neoblíbila, nově platí řada diskriminačních zákonů. Na Ukrajině zase úřady navrhovaly zakázat ruskou populární hudbu.
Výsledky jsou patrné všude. Počet škol, s třídami výhradně v ruštině, se oproti minulosti v Turkmenistánu snížil o 71 procent, v Moldavsku o 65 procent a v Kazachstánu a Uzbekistánu zhruba o polovinu.
Návštěvník uzbeckého nebo moldavského venkova tak může rusky hovořit s někým nad 35 let, dvacetiletí jeho ruštině už ale nerozumějí, píše časopis Newsweek.
"Po desetiletí jsme ve vlastním jazyce nemohli dokonce ani myslet," vysvětluje moldavský poslanec Stefan Secareanu, jehož strana počátkem roku pomáhala organizovat demonstrace proti komunisty podporované iniciativě na opětné zavedení povinné ruštiny do moldavských škol.
"Kdyby se ruština znovu stala oficiální, začaly by se vracet i ostatní sovětské zvyky," tvrdí.
Tlak i v Rusku
Ruština čelí útoku také v samotném Rusku. Do jazyka proniklo za uplynulé desetiletí až 10 tisíc cizích slov. "Ať se nám to líbí nebo ne, polovina ruského obchodu probíhá v angličtině," říká Neroznjak, jenž usiluje o zavedení zákonů na ochranu čistoty jazyka.
Kreml je na jeho straně. Prezident Vladimir Putin v uplynulých dvou letech více než zdvojnásobil množství peněz určených na ochranu jazyka. Ruština musí být zachována jako národní jazyk, i když jenom proto, aby bývalé sovětské země byly
schopny konkurovat světu jako celek, řekl krátce po svém zvolení do úřadu.
Putinova žena Ljudmila, vzděláním lingvistka, se stala kremelskou mluvčí této kampaně. Na někdejším sovětském území otevírá ruskojazyčná centra a navštěvuje olympiády v ruském jazyce, kde studenti soutěží v gramatických znalostech.
Podle ostatních by ruština měla být udržována naživu, aby země bývalého SSSR, stejně jako státy Evropské unie, byly schopny navzájem komunikovat. Jak EU, tak NATO už vyzvaly Pobaltské státy, aby upustily od diskriminačních zákonů.
Generální tajemník aliance George Robertson v únoru řekl lotyšskému parlamentu, že jeho jazykové zákony mohou ovlivnit přijetí země do NATO. "Není naším zájmem přijímat státy, které nemají dobré vztahy na hranicích nebo se svými sousedy," tvrdí nejmenovaný činitel NATO s poukazem na napětí v lotyšsko-ruských vztazích.
Situace se mění
Ale situace se někde mění. Loni ledy prolomil Kyrgyzstán, který ruštině zaručil vedle kyrgyzštiny oficiální status. Podobný krok zvažuje i Tádžikistán.
Profesor moskevské lingvistické univerzity Vjačeslav Belajusov k tomu říká, že euforie z nezávislosti minulého desetiletí pomalu vyprchává. "Lidé si začínají uvědomovat, že ukrýváním se ve svých národních koutech se nikam nedostanou."
Jde také o generační rozdíl. V Karakalpakstánu, nejchudším regionu Uzbekistánu, přivádějí babičky do kulturního centra na hodiny ruštiny svá vnoučata. Za vyučování dají třetinu skromného důchodu. "Myslím v ruštině, je to má krev," říká jedna z nich, Klara Chojametovová.
Dvě dívky, loudající se do nového jazykového centra poblíž, ale vidí svět jinak. Zatímco by ještě před deseti lety pilovaly ruštinu a připravovaly se na práci někde v sovětské říši, nyní probírají anglickou gramatiku a počítačové manuály. "Angličtina je snadná, zajímavá a je nová," přemýšlí čtrnáctiletá Adele Setjanovová. "Ruština tu byla celé věky," dodává.
Schopnost dohovořit se jazykem Matky Rusi má ale i své výhody. Většina literatury dostupné v bývalém Sovětském svazu je stále převážně v ruštině. Pouze málo republik má totiž peníze na vydávání nových překladů.
