Tito lidé se svého handicapu nemohou zbavit. Proto by jim vláda měla naslouchat pozorněji než všem odborářům.
Zdraví lidé si mohou utáhnout opasek. Ale jak to máte udělat, když vám nedají peníze na asistenta a vaše ruce to nedokážou?
To, jestli je stát civilizovaný - a řekněme špidlovštinou - sociální, nepozná se podle toho, jak tučné polštáře strká pod zadek zdravým. Nýbrž právě podle toho, jak umí pomáhat těm, kterým Bůh nedal tolik možností jako ostatním.
Pozor! Míra té pomoci se nedá přepočíst na miliony, lůžkodny a vozíkometry. Úděl postiženého se skutečně zlepší pouze tehdy, když si jako postižený nepřipadá.
To samozřejmě nemůže zařídit sebelepší vláda. Předělat nás, kteří máme z těch jiných strach nebo ostych nebo přehnaný soucit, by nedokázala, ani kdyby stál v jejím čele dnes tak skloňovaný Harry Potter.
Socialistická vláda, chce-li být vskutku sociální, však k tomu má vytvářet podmínky. Nemá svážet handicapované lidi do ústavů, ale dát jim prostor pro kvalitní individuální život. Ať to stojí, co to stojí.
Naše schopnost chovat se vůči zdravotně postiženým spoluobčanům normálně slušně je zatím nízká. Jdou to připomenout před budovu vlády. Ta jim, vraťme se ke Švejkovi, na jejich neduhy dává až příliš často jen klystýr a aspirin.
