A vůbec nic se od té doby nezměnilo. Není ani žádný důvod. Vyděračskou taktiku (a přiznejme, že mimořádně úspěšnou) praktikuje severokorejský režim již dvacet let.
Bohužel svět v tomto případě hraje podle scenáristů z Pchjongjangu. Scénka vypadá pořád stejně.
1. Severokorejci: Vyvíjíme jaderné zbraně.
2. Svět: To nedělejte, nebo na vás uvalíme sankce.
3. Severokorejci: Pak je tedy skutečně budeme vyrábět.
4. Svět: Přestaňte, jinak vám nedáme peníze.
5. Severokorejci (po čase): Začneme opět jednat, ale podle našich podmínek, a vy nám dáte ty peníze.
6. Svět: Budeme jednat. A už nic nevyrábíte? Peníze posíláme.
7. Severokorejci: "Vyrobili jsme jaderné zbraně, abychom mohli čelit přetrvávající jednosměrné politice Bushovy vlády izolovat a zadusit KLDR."
Tady se celý příběh zadrhl, ale podle všeho se po čase vrátí do mezí známého scénáře. Až získá Pchjongjang příslib další finanční injekce, začne se jednat, kýženého výsledku se však nedočkáme.
Celé to působí absurdně, ale problém je ten, že stalinistická Severní Korea na výrobě jaderných zbraní a jejich nosičů skutečně léta pracuje. Používá je jako hrozbu, ale ne proto, že by je ve skutečnosti chtěla použít. Drží tím pouze v šachu svět, především však své demokratické sousedy - Jižní Koreu a Japonsko.
Severokorejský režim přitom těžko může změnit taktiku. Pokud by se někdy světu podvolil a přikročil by například k jakémukoli stupni demokratizace, velmi brzy by dynastická tyranie vedená "drahým vůdcem" Kim Čong-ilem padla.
To je pravý důvod vydírání, kličkování, nesolidnosti.
Mezinárodní společenství však na tuto hru již před mnoha lety přistoupilo. To hrozivě znějící "máme jaderné zbraně" proto ze severokorejských úst zase tolik nepřekvapilo.
