Všechny takovéto úvahy se pohybují v nepřijatelné rovině sociálního inženýrství, kdy se moudrý stát (politik) neustálou regulací, zákazy a výjimkami snaží upravovat společnost k obrazu svému. Proti své vůli se tak stáváme součástí obsahu pokusné zkumavky, v níž se levicoví sociologové snaží uvařit zázračný elixír sociální spravedlnosti. Dosáhnout toho, aby lidé byli šťastni - ať už chtějí, nebo ne.
Špidlův návrh se však stal u ministrů neprůchodný ne proto, že je špatný, ale ze zcela prozaických důvodů: peněz je málo a na rozmařilé rozhazování nemáme. Co jiného totiž dávání peněz těm, kteří to nezbytně nepotřebují, je?
Špidla však má ještě jedno trumfové eso v rukávu: po privatizaci energetiky a telekomunikací na chvíli nějaké peníze budou, a tak nakonec bohužel vláda zřejmě udělí - podobně jako Jan Werich ve slavné pohádce - svému sociálnímu alchymistovi legendární pokyn: Patláma! Patláma!
Jen tu díru v plášti zvaném státní pokladna budeme všichni látat ještě hodně dlouho.
