Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu

Na prahu onoho světa

aktualizováno 
Napočtvrté dnes vybíráme mimořádné příběhy, které lidé z celé Anglie posílali autorům Peteru a Mary Harrisonovým. Jsou to zážitky, které se zcela vymykají tomu, nač člověk narazí ve všedním životě. Pro dnešek jsme zvolili zkušenosti, které souvisejí s telepatií či jsou o pocitech lidí, kteří jsou schopni přesně popsat místa, u nichž si nepamatují, že by na nich kdy byli.

Když přijde návštěva do domácnosti, kde se rozpláče dítě, s překvapením se zadívá na mladou maminku, proč že ihned neběží k postýlce. Někdy se bude asi maminka muset přemáhat, ponejvíce kvůli návštěvě. "Ale to nic, paní Jonesová. Já vím, že pláče. Nic mu není." "Copak vy k němu nepůjdete?" "Jistě," pousměje se maminka. "Jenže to nespěchá. Poznám to podle jeho pláče." Vztah mezi matkou a dítětem je mimořádně telepatický. Děťátko se ještě neumí logicky vyjadřovat a už vůbec ne napsat matce nějakou zprávu, ale maminka instinktivně ví nejen, co její dítě potřebuje, ale také, do jaké míry je to naléhavé. Tato schopnost se může projevit, je-li rodič od svého potomka vzdálen třeba několik set mil. Stejné síly působí mezi dvojčaty, manželi a příbuznými. Výsledky občasných pokusů, které mají dokázat, že myšlenka může cestovat, často nepřesahují normální náhodu, shodu okolností, zákon pravděpodobnosti, statistické údaje atd. Je to tím, že celá operace nemá žádný smysl. T ajemství, které umožňuje dosáhnout cenných výsledků, je totiž v motivaci myšlenky. Jinak řečeno, má-li někdo vedle sebe telefon, proč by měl posílat babičce vzkaz do W est Country? Jednodušší je vytočit číslo. K nejpřesvědčivějším projevům telepatie nebo přenosu myšlenky zřejmě dochází při absenci telefonu nebo ostatních komunikačních prostředků a zejména v takové krizi, která nutně vyžaduje kontakt. Tehdy se ukáže, že do našeho mozku je zabudován radarový systém, který určenému cíli, vědomě nebo nevědomě, vysílá zprávy. Hodíme-li do rybníka oblázek, uvidíme nejdřív, jak při dopadu vystříkne voda a potom kruhy ve vodě. V e vzduchu nad rybníkem žádné kruhy nevidíme, což ovšem neznamená, že neexistují. Jen málokdo asi neslyšel o vzrušujícím pocitu déjavu. Máme na mysli příběhy lidí, kteří byli do všech detailů schopni popsat místa, kde, jak říkají, nikdy nebyli. Mají to zakódováno v genech? Je to třeba tím, že jedna část mozku přijímá a analyzuje informace o zlomek vteřiny dříve než druhá a tím vzniká pocit, že jsem to už někdy zažil? Nebo na nás stříkla kapka z rezervoáru kosmických vědomostí?

NUALIN PŘÍBĚH

Když se Nuala W alshová seznámila s vysokým hezkým světlovlasým Australanem, který navštívil jejich malou starosvětskou vesničku v západním Irsku, byla ráda, že vidí někoho nového, kdo trochu rozvířil poklidnou hladinu jejich uzavřené společnosti, kde jeden druhého znal od narození. Des, onen Australan, bydlel u svých příbuzných asi dvě míle od Nualy a mezi ním a Nualou vzniklo přátelství, které rychle přerostlo v něco, o čem byli oba dva přesvědčeni, že je to láska. Nuale ve třech letech zemřela matka a teď ji vychovávala teta. "Strašně jsem se těšila na zásnuby. V onen velký den pozvala teta Desa na čaj. Seděli jsme u stolu a pili čaj a já jsem bez přemýšlení přečetla dopis od otce, který dlouhá léta bydlel v Anglii a právě nedávno se oženil. V dopisu mi gratuloval k nadcházející svatbě a zval nás do Anglie, abychom navštívili jeho i jeho ženu, se kterou jsem se dosud neznala. Strašlivě jsem se vyděsila, když mi Des najednou vytrhl dopis z ruky a v záchvatu vzteku ho před mýma očima roztrhal na kousky. V tu chvíli se přihodilo něco příšerného. Najednou se v celé místnosti ochladilo. Za mnou proudil studený vzduch, a když jsem se podívala na Desa, zděsila jsem se, protože za jeho židlí jsem viděla postavu tmavovlasého muže, který se na mě divně a znepokojeně díval. Přímo jsem ztuhla strachem, nemohla jsem ze sebe vydat ani slovo, sotva jsem dýchala. Muž v okamžení zmizel. Podívala jsem se na Desa a ten byl bílý jako smrt. Strnule zíral do prostoru za mou židlí. Já jsem byla ještě v šoku, takže jsem se ho nemohla zeptat, co se děje. Najednou ztratil vědomí a zhroutil se na zem. Byla jsem strachem přimražená k židli. Teta donesla Desovi, který se už trochu probíral, vodu. Něco jektal o tom, že viděl ducha. Prý se za mou židlí objevila žena a dívala se na něj. Dokonce tu ženu popsal, vlasy prý měla vyčesané nahoru do jakéhosi uzlu. Ještě jsem ze sebe nemohla strachem vypravit ani slovo, ani jsem se neodvážila otevřít ústa a povědět, co jsem zase já viděla za jeho židlí. Teta šla tiše k příborníku a vyndala odtud krabičku. Vrátila se ke stolu, krabičku otevřela a vyndala stříbrný medailónek na řetízku. Des řekl, že právě takový medailónek měla ta žena na krku. Teta a já jsme se na sebe podívaly. Obě jsme věděly, že medailónek patřil mé matce. Pak šla teta k příborníku ještě jednou a vrátila se s fotografií mé matky, kterou Des předtím nikdy neviděl. Podíval se na ni, vyděsil se a řekl, že to byla přesně ta žena. Můj snoubenec viděl ducha mé matky. Des se zvedl k odchodu. Normálně bych ho provázela ke dveřím, ale byla jsem tak rozčilená, že se teta rozhodla, abych šla rovnou do postele a uklidnila se, takže z domu vycházel Des sám. Později mi vyprávěl, co se dělo. Když šel pěšinkou k vratům, znovu pocítil, jak se vzduch kolem něho ochladil, ačkoli byl krásný a teplý srpnový den a slunce svítilo. Když chtěl otevřít vrata, spatřil s hrůzou, že se závora zvedá sama od sebe a že se vrata před ním otevírají, jako by ho vyháněly ven. V panické hrůze skočil do auta a vyjel na cestu ke svým příbuzným. Jakmile vyjel z domu, před jeho autem se mu zjevila ta žena, jako by spadla z nebe. Dupl na brzdy a lekl se, protože ženu poznal. Byla to má mrtvá matka. Zvedla ruku a ukazovala někam do dálky, jako by mu chtěla říct, aby jel pryč. Des potom říkal, že znovu nastartoval a jel dál a celou cestu se mu před jeho autem matka vznášela a gesty naznačovala, aby jel pryč. Než dorazil do cíle, byl strachem bez sebe. Vystoupil z auta, ale ke své úlevě nikde žádnou ženu neviděl. Šel ke vratům a v tom se zarazil. Vrata se opět sama otevřela. Sebral zbytky odvahy a prošel vraty a ta se za ním s bouchnutím zavřela. Druhý den za mnou Des přijel a řekl, že zásnuby ruší, protože si byl jist tím, že ho má zemřelá matka od nich chtěla odradit. Potom dodal, že za pár dní odjíždí do Austrálie. Abych se trochu sebrala ze svých nepodařených zásnub, rozhodla jsem se využít otcovy nabídky a podívat se do Anglie. Po příjezdu jsem ještě trochu poplakávala, ale můj otec a jeho nová žena Betty se ke mně chovali moc pěkně. Zásluhou Betty jsem se u nich okamžitě cítila jako doma a my dvě jsme se hned spřátelily. Toho dne pozdě večer někdo zazvonil u dveří, Betty šla otevřít a řekla, že to bude asi její synovec Jim, který měl přijít na návštěvu. Když ho přivedla, nevěřila jsem svým očím. Byl to onen tmavovlasý muž, který v domě mé tety stál za Desem. A žasla jsem ještě víc, když se usmál a hned se mě zeptal: ,Neviděli jsme se už?' "

PŘÍBĚH DR. STURMANA

Jednou pozdě odpoledne se dr. Sturman vrátil domů po návštěvách od svých pacientů, byl to pro něj těžký den, protože jako obvykle měli jeho pacienti uprostřed britské zimy spoustu zdravotních problémů, a najednou uslyšel zaklepání na dveře. "Otevřel jsem a uviděl dívku asi sedmnáctiletou. Měla na hlavě slaměný klobouček od školní uniformy, celý promáčený deštěm. Dívka byla na pokraji hysterie. Prosila mě, abych okamžitě šel za jejím otcem, kterému se náhle udělalo zle. Dívku jsem neznal, napadlo mě tedy, že její otec asi nepatří k mým pacientům. Zkusil jsem ji přesvědčit, aby došla za lékařem svého otce. Ale dívka jenom vzlykala, a tak jsem si řekl, že tam půjdu, abych zjistil, co se dá dělat. V edla mě několik ulic k jejich domu. Vzpomínám si, jak se mi cestou svěřila, že si dělá velké starosti o svou matku, která by zůstala naprosto opuštěná, kdyby otec zemřel. Co je s jejím otcem, jsem nevěděl, ale utěšoval jsem ji, jak jsem uměl, a ujišťoval, že udělám, co bude v mých silách. Když jsme byli s dívkou na cestě k nim domů, šli jsme kolem přístřešku, který si na chodníku udělali dělníci. Vzpomínám si, že jsme museli přeskočit přes strouhu, protože jsme měli v cestě žhavé uhlí. Když jsme procházeli kolem, nahlédl jsem pod přístřešek a uviděl jsem tam sedět tři dělníky. Pokývli jsme jim a oni nám odpověděli. Když jsme došli k domu, stála dívka za mnou, a tak jsem zaklepal na dveře. Přišla nám otevřít paní domu. Byla velmi rozrušená a plakala. Řekl jsem, že jdu k jejímu muži. Žena mě zavedla do patra, ale cestou mi v slzách pověděla, že jsem přišel pozdě, protože její muž před několika minutami zemřel. Vyšetřil jsem ho a potvrdil úmrtí. Žena se mě zeptala, jak jsem se dověděl, že mám přijít. Trochu mě to překvapilo, tak jsem jí připomněl, že mě sem zavolala její vlastní dcera a žádala, abych neodkladně navštívil jejího otce. Žena smrtelně zbledla a řekla, že jejich jediná dcera zemřela před deseti lety. Šla domů ze školy a po cestě ji srazilo auto, byla na místě mrtvá. Poněkud zmatený jsem se vydal domů, šel jsem opět kolem toho přístřešku pro dělníky. Zastavil jsem se u nich a zeptal se oněch mužů uvnitř, jestli si na mě pamatují, jak jsem tudy šel před pár minutami s mladou dívkou. Všichni tři se rozesmáli a pak mi jeden z nich vysvětlil, že mě kolem přístřešku jít viděli, ale žasli, proč mluvím sám k sobě. V iděli pouze mě, žádná dívka se mnou nebyla."

DENISIN PŘÍBĚH

Jednoho bezútěšného Štědrého večera šla ztichlou ulicí mladá žena, Denisa, zabraná do myšlenek. "Naproti v obchodě s hračkami zněly tóny ,Tiché noci' a já jsem neměla ani chuť zajít se tam podívat. V iděla jsem hrát na housle starého tuláka v roztrhaném vojenském plášti. V iděla jsem, jak ve výloze jasně září vánoční stromeček, ale v tu noc jsem na nic takového neměla ani pomyšlení. Zaskočila jsem za matkou a veškerá má kuráž mi vystačila jen na to, abych jí pověděla, co vím nového, a pak už jsem jenom plakala. Právě mě totiž navštívil jeden voják, kamarád mého manžela, který mi řekl, že můj muž je nezvěstný, pravděpodobně mrtvý. Joe sloužil v severním Irsku. Celá rodina se kolem mě seběhla a snažili se mě utěšit, ale i když jsem se snažila trochu sebrat, nebylo to nic platné. Matka mě sice prosila, abych u ní přespala, ale trvala jsem na svém, že půjdu domů, kdyby případně přišly ještě nějaké zprávy o Joeovi. S přibývajícím večerem jsem stále více propadala smutku a zoufale se mi po muži stýskalo. Bála jsem se, že je už mrtvý, jinak by se totiž na vánoce nějak ozval. Prohlížela jsem si Joeovy fotografie ve vojenské uniformě. Ubrečená jsem šla spát. V noci někdo lehce zaťukal na dveře a já jsem se probudila. Měla jsem strach, ale vstala jsem a šla otevřít. Vyhlédla jsem ven přes záclonku a ke své radosti jsem před domem uviděla Joea. Rozběhla jsem se ke dveřím a uvítala ho. Úlevou jsem se dala do pláče a padli jsme si do náruče. Teď jsem viděla, že má vpředu kabát celý prosáklý krví. Vyděsilo mě to a ptala jsem se, co se mu stalo, pak jsem navrhla, že zavolám lékaře. Odpověděl mi nejasným, vzdáleným hlasem: ,Už je to v pořádku, teď je to mnohem lepší.' Opět mě políbil a já se ho zeptala, jestli chce něco k pití, a stále jsem mu nabízela, že zavolám doktora. Chtěla jsem mu pomoci sundat kabát, ale on pomalu zavrtěl hlavou, šel ke mně a natáhl ruku. Dala jsem mu svoji a on mě vedl do ložnice. Druhého dne zrána jsem se probudila a nadšeně se otočila k Joeovi, jaké ale bylo moje překvapení, když byla postel prázdná. Ani v pokoji nebyl, tak jsem šla zatelefonovat matce. Jen jsem začala vytáčet číslo, zabouchal někdo na dveře. V iděla jsem za nimi siluetu vojáka v uniformě. Mezitím matka zvedla telefon. Udýchaně jsem jí o překot sdělovala, že Joe je v pořádku, ale že ho musím pustit domů. Řekla jsem matce, aby nepokládala sluchátko, protože asi ztratil klíč. Běžela jsem ke dveřím s tím, že tam bude Joe, ale zaskočilo mě, když jsem tam místo něho uviděla jeho přítele Alana. Pozvala jsem ho dovnitř. Smutně mi podal úřední sdělení, které jsem si přečetla. Nedůvěřivě jsem vykřikla, to nemůže být pravda. Joe nemůže být mrtvý. Vždyť tu minulou noc byl. Řekla jsem Alanovi, že je to jistě omyl. Těšil mě a povídal, že mluvím asi z šoku. Řekl, že to, co stojí v tom dopise, je pravda, a tiše dodal, že Joea zabili na Štědrý večer. Hleděla jsem na dosud vyvěšené telefonní sluchátko. Vypravila jsem ze sebe, že jsem zrovna mluvila s matkou. Alan sluchátko zvedl a řekl to matce."

JOANIN PŘÍBĚH

"Je to už několik let, co jsem jako mladá sestra popíjela čaj se svou přítelkyní a povídaly jsme si o novém sekundáři, dr. Robertsonovi, nápadně hezkém mladém Skotovi. Mladí lékaři byli oblíbeným námětem konverzace. Jak si vzpomínám, byla jsem do dr. Robertsona beznadějně zamilovaná a přiznávám, že jsem se těšila na každou noční službu, že se mi snad poštěstí trochu si s ním popovídat a blíž se s ním seznámit. Pár dnů potom mě při noční službě okolo půlnoci požádala staniční sestra, abych zkontrolovala kapačku u jednoho starého pacienta, pana Taylora, který ležel těžce nemocný v jednom postranním pokoji. Sestře jsem vyhověla, pak jsem ještě chvíli hovořila s pacientem, který byl velmi rozrušený a rozteskněný. Nebylo to nic mimořádného a já jsem věděla, co mám v takovém případě dělat. Ptal se mě, jestli mám přítele, a potom říkal, že se mám v životě vždy řídit podle svého rozumu, i kdyby ostatní lidé tvrdili něco jiného. Vyšla jsem z pokoje a šla chodbou za sestrou, abych jí podala zprávu, vtom jsem se ale ohlédla a spatřila jsem, jak do pokoje pana Taylora vchází jeptiška. Ohlásila jsem to sestře, ta podotkla, že to bude někdo z nedalekého kláštera sv. Cecilie. Všechny jsme věděly, že se tady občas v noci jeptišky objeví, zejména blíži-li se konec některého z pacientů. Sestra a já jsme si vyměnily několik slov ke stavu pana T aylora, mimo jiné i o tom, že nemá žádné návštěvy. Sestra řekla, že je to starý mládenec a že nemá v Anglii žádné příbuzné, jenom sestru v Kanadě. Pak dodala, abych postavila na čaj a udělala i pro doktora Robertsona. Než se čaj uvařil, přišel do kuchyňky dr. Robertson a chvíli jsme si povídali. Doktor se právě vrátil z pokoje pana Taylora, a když se o něm zmínil, zeptala jsem se, jestli mám udělat čaj i pro jeptišku. A on: ,Jakou jeptišku?' T ak jsem si řekla, že už asi odešla. Druhý den jsem měla také noční službu, a když denní sestra odcházela, řekla, abych se obzvlášť věnovala panu Taylorovi, tak jsem si s ním šla trochu popovídat. Všimla jsem si, jak je zesláblý. Chtěla jsem ho přivést na jiné myšlenky. Zeptala jsem se ho tedy, jestli za ním zase přijde návštěva. Na to mi řekl, že od té doby, co je v nemocnici, neměl ani jednu návštěvu. Pomyslela jsem si, že asi usnul, když k němu včera večer šla jeptiška. Něco mi nejasně vykládat o tom, že mohl mít vlastní rodinu, kdyby neposlouchal druhé. Pak začal podřimovat a já jsem odešla. Šla jsem tlumeně osvětlenou chodbou a koutkem oka jsem postřehla nějaký pohyb. Ohlédla jsem se ještě včas, abych viděla, jak do pokoje pana Taylora vchází jeptiška. Šla jsem rovnou za staniční sestrou, našla jsem tam i dr. Robertsona, který něco projednával o některém z pacientů. Řekla jsem jim, že jsem je přišla upozornit na to, že k panu Taylorovi opět přišla jeptiška. Dr. Robertson usoudil, že by se měl k panu Taylorovi jít podívat, a staniční mě poslala s ním. Potichu jsme šli ztemnělou chodbou až ke dveřím pokoje pana Taylora a viděli jsme, jak v nohách postele stojí jeptiška. Od dveří jsme viděli její záda. Dr. Robertson tiše zakašlal a vešli jsme do pokoje. Doktor se zběžně podíval na pana Taylora, který vypadal, že spí, potom se obrátil k jeptišce. Poprvé jsem uviděla její tvář. Byla mladá a velmi krásná. Dr. Robertson tiše poznamenal, že se pan Taylor už uklidnil. Jeptiška se mile usmála a řekla: ,Já se už teď o něj postarám.' Po těch slovech se obrátila a odešla z pokoje. Najednou jsem vyjekla hrůzou: ,Ona nemá žádné nohy!' Dr. Robertson se rychle podíval na jeptišku, která vyplouvala z pokoje a ještě uviděl, že se její sukně téměř dotýkaly země, ale ne úplně. Já vím, že viděl to, co já. Oči se mu rozšířily strachem, když zjistil, že mám pravdu, jeptiška neměla nohy! Roztřásla jsem se strachy. Dr. Robertson ke mně přiskočil, vzal mě kolem ramen a snažil se mě uklidnit. Oba dva jsme rychle vyšli z pokoje, abychom ještě jeptišku zahlédli. Ale chodba byla prázdná, jeptiška zmizela. Ihned jsme se vrátili do pokoje, abychom se podívali na pana Taylora, a našli jsme ho v posteli mrtvého. Když jsme později vyklízeli noční stolek pana Taylora, našla jsem v něm starou knížku poezie. Zvedla jsem ji a z ní vypadla na podlahu fotografie. Srdce se mi rozbušilo, když jsem na té fotografii uviděla dívku. Musela to být fotografie z mládí pana Taylora. V esele se smál a objímal přitom hezkou blondýnu v květovaných letních šatech. Nemohla jsem se mýlit. Byla to ta jeptiška, která se pro něj po letech vrátila. Nemohla jsem přemoct dojetí a slzy mi tekly proudem po tvářích."

Přeložila Daria Dvořáková © Nakladatelství Ivo Železný


Autor:






Hlavní zprávy

Další z rubriky

Slovenský ministr školství Peter Plavčan
Slovenský ministr školství po aféře s dotacemi odstoupil z funkce

Slovenský ministr školství Peter Plavčan odstoupil po aféře s podezřením na netransparentní rozdělování dotací z evropských fondů z funkce. K výměně ho ve...  celý článek

Teroristický útok v centru Barcelony vyvolal paniku  (17. srpna 2017)
Při teroristickém útoku v Barceloně zemřelo 13 lidí, raněných je přes 100

V centru Barcelony najela ve čtvrtek navečer dodávka do davu lidí. Katalánská policie už potvrdila, že šlo o teroristický útok. Před půl devátou večer...  celý článek

Ilustrační foto.
V Hongkongu odsoudili českého seniora za pašování drog, dostal 27 let

Soud v Hongkongu ve čtvrtek poslal na 27 let do vězení třiašedesátiletého českého občana za pašování drog. Muž se zřejmě neodvolá, protože by to zpomalilo...  celý článek

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.