Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu

Na prahu onoho světa

aktualizováno 
Už v předchozích dvou vydáních přílohy Prázdniny jsme uveřejnili ukázky z neobyčejných příběhů, které posílali lidé z celé Anglie autorům Peteru a Mary Harrisonovým. Událostmi, které na první pohled vypadají zcela neuvěřitelně, je zásobovali lidé ze všech sociálních a věkových skupin, všech barev pleti. Dnes jsou připraveny příběhy spojené s léčiteli, lidmi, kteří disponují pozitivní léčivou silou. Harrisonovi v krátké předmluvě píší: "Ti, kteří touto silou disponují, ji většinou nepřičítají svému zvláštnímu nadání, jako třeba Matthew Manning, který má pověst nejlepšího britského léčitele. Onu sílu chápe jako Boží dar, kterého může využít téměř každý, a o své vlastní roli si nedělá naprosto žádné iluze: ,Proč si vybral Bůh zrovna mě, to skutečně nevím. Asi má smysl pro humor.' "

PŘÍBĚH SESTRY MAY

Ve starém zchátralém kostele v Northamptonu, v místě, které spíš vypadá jako kino před zbouráním než dějiště zázraků, se scházejí všichni možní křesťanští duchovní, například představitelé anglikánské církve, baptistů, reformní církve, metodistů, římských katolíků, kongregační církve a několika dalších. Scházejí se tam každý třetí čtvrtek v měsíci a Kristovým jménem vkládají ruce na nemocné a uzdravují je. Jedním z léčitelů, který příležitostně na setkání přichází, je okouzlující dáma, známá jako sestra May (Rt. Revd. E. May Richardsová DD); pochází ze Spojených států a před svou proměnou fungovala jako bordelmamá. Jednou večer se v jejím pokoji ozval hlas, a ten jí sdělil, že musí svůj život změnit. Byla tehdy alkoholička, ale od té chvíle se alkoholu nedotkla a posledních čtyřicet let svého života strávila cestováním po celém světě a léčením lidí. Každému říká, že uzdravování nemá s její osobou nic společného. Je přesvědčená, že je nástrojem, jímž proudí Boží milost. T ím, že na postiženého položí ruce, přenáší svou energii na pacienta. Jednoho dne našla sestra May před svým domkem v malé mexické vesničce mrzáčka. "Široko daleko jsem nikoho neviděla, tak jsem vzala dítě k sobě a myslela jsem si, že se zanedlouho dostaví jeho rodiče. Byl to čtyřletý chlapec a byl tak těžce postižen, že téměř nemohl chodit. Strašně se bál a tolik se třásl, že jsem ho ze všeho nejdřív vzala za ruce a hezky jsem na něho mluvila a říkala jsem mu, že všechno bude dobré. Hodiny míjely, po rodičích ani památky a chlapec neměl ani ponětí, kde bydlí, vlastně mi toho moc nenapovídal. Nevěděla jsem, co dělat, tak jsem si klekla a prosila o radu. Hned mě napadlo, že to dítě sem bylo posláno záměrně. Podívala jsem se na jeho pokroucené nožičky a bylo mi ho strašně líto. Vzala jsem chlapečka za ruku, aby se se mnou zúčastnil modlitby. Modlila jsem se nahlas a vždycky jsem počkala, až to po mně zopakuje. Chlapeček reagoval velmi zvolna a zakřiknutě. Ale byl to první krok. Nakrmila jsem ho a stále jsem na někoho čekala, ale nepřišel nikdo. Začalo mi docházet, že se s touto situací budu muset vypořádat, jak nejlépe budu umět sama. To dítě u mě zůstalo tři dny. Trochu jsem uspořádala náš denní program a každé ráno jsme se spolu modlili a prostými slovy žádali Ježíše, aby dítěti narovnal nožičky. Pokládala jsem na jeho útlé nožičky ruce a postupně jsem viděla, jak jeho ztuhlé svaly povolují a nohy se začínají narovnávat. Čím víc to bylo znát, tím bylo dítě nadšenější a pochopitelně víc spolupracovalo. Každé odpoledne jsme pokračovali v modlení a třetího dne zrána jsem chlapce uchopila a on udělal dva tři nejisté kroky. Pak jsme se ještě modlili a kvečeru už dítě získalo jistotu a dokázalo chodit po celém domě absolutně bez mé pomoci. Ten večer někdo zaklepal na dveře. Byla to žena a řekla, že před třemi dny nechala na prahu mých dveří malého mrzáčka. Ptala se, jestli ještě je u mě. Řekla jsem jí, že u mě žádný mrzáček není. A právě v tu chvíli vyběhl z domu chlapeček a volal na svou matku. Žena se roztřásla pláčem, objala dítě a neustále mi děkovala. Řekla jsem jí, že já s tím nemám nic společného, a požádala jsem ji, aby nezapomněla poděkovat Ježíšovi."

ANNIN PŘÍBĚH

Anna trpěla krutými břišními bolestmi. Šla ke svému lékaři, ten ji poslal ke specialistovi, který jí nakonec sdělil, že má diverticulitis, nevyléčitelnou střevní chorobu. "Za několik týdnů jsem tak trpěla neustálými bolestmi, že jsem klesala na duchu i na těle. Bez přestání jsem chodila za svým lékařem, aby mi na to dal něco silnějšího, ale bolesti nejenže neustupovaly, ale ještě se zhoršovaly. Situace vyvrcholila tím, že mi jeden z mých synů před Vánocemi oznámil, že si přivede na svátky domů svou americkou známost. Ze mě už byla naprostá troska. Sotva jsem se vyhrabala z postele, abych došla na nákupy a trochu poklidila v domě. Navíc jsem měla na starosti slepou matku, takže myšlenka na to, že budu mít na Vánoce hosta, byla nad mé síly. Neměla jsem ponětí, jak se s těmi všemi přípravami vypořádám, ale věděla jsem, že kvůli synovi to budu muset nějak udělat. Můj lékař mi sdělil, že nic silnějšího mi už předepsat nemůže a že se s tou bolestí budu muset naučit žít. Moje přítelkyně, křesťanka, mi řekla, že když má trápení, tak si vždycky čte v bibli 16. žalm ,Ochraňuj mě, Bože, utíkám se k tobě'. Nikdy jsem nebyla nijak zvlášť pobožná, i když svým způsobem jsem v Boha věřila. Tak jsem si začala ten žalm každý večer číst. Pak se mi jednou bible otevřela na Listu Jakubově 5,13-15. V tu chvíli jsem věděla, že se chci podrobit křesťanskému léčení. Do té doby jsem občas do kostela zašla, čistě proto, že jsem to pokládala za svou povinnost. Vypátrala jsem, že křesťanské léčení se provádí asi deset mil od nás v northamptonském kostele sv. Trojice. 6. prosince jsme do toho kostela s manželem jeli. Byla jsem trochu rozechvělá, protože jsem nevěděla, co tam se mnou budou dělat. Přivítala nás tam spousta úsměvů a usadili nás pohodlně naproti sobě. Během obřadu se odříkávaly modlitby, které pocházely z řádu sv. Lukáše, patrona lékařů. Potom nám oznámili, že jestli si někdo z nás přeje léčení, má jít dopředu a tam se buď posadit, nebo kleknout a modlit se s některým z duchovních, který poprosí o uzdravení ve jménu Ježíše. Šla jsem dopředu a poklekla jsem před duchovním. Byla jsem tak slabá a nohy se pode mnou třásly, že jsem došla jenom k prvnímu muži v řadě, což byl náhodou černošský pentakostální kněz. Začal se nade mnou modlit a položil mi ruce na hlavu. Zbytek shromáždění zpíval církevní písně. Teď jsem už byla naprosto klidná a žádnou nervozitu jsem nepociťovala. Duchovní mi navrhl, abych se modlila s ním svými vlastními slovy a řekla přesně, jaké uzdravení si představuji. Poprosila jsem Ježíše, aby se dotkl celého mého těla, mého rozumu i duše. V té chvíli jsem si nic jiného nedokázala vymyslet. Potom mě kněz pomazal olejem a já se vrátila na své místo. Cítila jsem se naplněná mírem a byla jsem šťastná, že jsem tam přišla. Druhý den ráno mě probudilo štěkání psa. Měla jsem strach, že se nám někdo pokusil vloupat do domu a že vyděsil mou matku. Manžel byl už v práci, proto jsem se musela jít přesvědčit sama. Kolem domu jsem ale nikoho neviděla, a tak jsem šla dovnitř uvařit čaj a pak jsem připravila matce snídani. Teprve až se mě matka zeptala, jak mi je, jsem si uvědomila, že jsem si nevzala svou ranní dávku léků, což bylo pro mě životně důležité, protože mi zahnaly bolest, než jsem zkusila něco trochu pojíst a napít se. Až teď mě naproto ohromila skutečnost, že POPRVÉ TÉMĚŘ PO ROCE JSEM NEMĚLA ŽÁDNÉ BOLESTI. Přihodilo se to před čtyřmi roky a od té doby jsem nepocítila ani náznak bolesti. Potíže se naprosto vytratily, lékař nad tím jenom kroutí hlavou a já sama to nedokážu nijak vysvětlit. Mé uzdravení ovlivnilo celou rodinu tak dramaticky, že manžel, který se mnou mou nemoc prožíval, působí nyní v kostele jako duchovní."

FREDŮV PŘÍBĚH

Za první světové války našla skupina utečenců útočiště v jedné vesničce na ardenské náhorní planině, kousek na jihovýchod od Liege v Belgii. Dali se pod ochranu Panny Marie a svou vesnici zasvětili jí, jméno pozměnili z Banneux na Banneux Notre Dame. Všechny okolní vesnice byly zničeny nebo vypáleny, ale Banneux bylo ušetřeno a dodnes je oslavou Panny Marie. Roku 1933 se v této vesnici přihodilo něco, co ji zaneslo na mapku poutních míst v Evropě. Asi tak míli od vesnice žila v mokřinách chudá rodina Becových. Měli sedm dětí a skoro žádné peníze, takže uživit rodinu vyžadovalo neuvěřitelné úsilí. Rodina to sice byla římskokatolická, ale k náboženství měli chladný vztah, děti k němu nevedli, neposlali je dokonce ani k prvnímu přijímání. Jednoho studeného zimního večera hleděla jejich nejstarší, jedenáctiletá Marietta, plná obav z okna, jestli neuvidí mladšího bratra, který měl už být dávno doma. Najednou se jí zdálo, že venku ve tmě zahlédla zvláštní světlo. Řekla si, že je to asi od lampy, kterou měla v okně, a tak lampu přenesla do druhého pokoje a zase se vrátila a vyhlížela bratra. Přišla k oknu a zarazila se, protože to světlo tam bylo stále. Na první pohled mělo světlo tvar člověka, a když se do něj malá Marietta zadívala, uvědomila si, že hledí na krásnou mladou ženu v bílém oděvu s modrou šerpou kolem pasu. Šaty jí sahaly k zemi a odhalovaly jednu nohu, na které ležela zlatá růže. V levé ruce držela růženec. Marietta udělala to, co každé děcko - utekla k matce. Paní Becová se s dcerou vrátila k oknu a také něco venku viděla. Jí to jenom připomínalo světelný obrys postavy. V íc nedokázala rozpoznat, ale Marietta teď uviděla, že jí ta mladá žena kyne, aby šla ven. Jenže matka tehdy Mariettě jít ven zakázala. Když se zase obrátily k oknu, vidění zmizelo. Druhý den večer, přesně ve stejnou dobu, v sedm hodin, vstala najednou Marietta ze židle a beze slova šla ven. Normálně se tmy bála, takže její otec šel za ní, aby se podíval, co chce dělat. Našel ji, jak klečí na zamrzlé cestě a odříkává růženec. Pak najednou vztáhla ruce před sebe. Svému otci řekla, že měla stejné vidění jako předešlého večera, ale tentokrát že ženu viděla v dálce na obloze malinkou. Postava na nebi se stále zvětšovala, jak se blížila prostorem, a pak se zastavila na jakémsi obláčku před Mariettou asi tak stopu nad zemí. Dítě bez dechu upíralo zrak na vidění. Její otec ji nedokázal probrat a už začínal mít strach. Usoudil, že potřebuje pomoc, a tak šel do vesnice pro kněze. Kněz ale nebyl doma, a proto pan Beco šel za jedním sousedem, přivedl ho domů a tu spatřili, jak jde Marietta ze zahrady ven. Stejně jako předešlého dne vidění kynulo dítěti. T entokrát ale uposlechla a zavolala na otce: "Ona chce, abych šla za ní." Asi tak sto yardů od domu se přelud mladé ženy, který se prý vznášel přes cestu, zastavil na místě, kde vytékal do příkopu malý pramínek. Žena promluvila na Mariettu a řekla jí: "Ponoř ruce do vody." Mariettin otec, jeho soused a sousedův chlapec sledovali, jak Marietta pokleká, noří ruce do ledové vody a opakuje po ženě: "Tento pramen náleží mně." Potom dítě řeklo: "Sbohem. Au revoir." Žena se vznesla a vrátila na oblohu, byla stále menší, až se ztratila. V idění se ještě několikrát opakovalo, vždy přesně v sedm hodin večer a přicházelo stále stejnou cestou z velké dálky na obloze a pak se přibližovalo k dítěti. Jednou se Marietta té paní zeptala: "Kdo jsi, paní?" Po chvilce se jí dostalo odpovědi: "Jsem Panna chudých." Při dalším vidění řekla Mariettě: "Tento pramen patří všem národům na utišení nemocí." Dítě věřilo tomu, že vidělo Pannu Marii. S Mariettou si důkladně pohovořil místní farář, otec Jamin, který se radil s otcem del Marmolem, O.S.B. Došli k názoru, že dítě má bohatou představivost a nevěřili, že vidělo Pannu Marii. Rodinný lékař dítě prohlédl, a žádné patologické příznaky neshledal. Po onom zjevení každý večer v sedm hodin odříkávali v malé kapli, kterou tam postavili, růženec, který se prvně pomodlilo dítě na zamrzlé zahradní stezce. Poutníci z celého světa proudí do oné prosté vesničky, aby navštívili svatostánek a vykoupali se v prameni. Při jednom takovém procesí se uzdravil Fred, který přijel z W elwyn Garden City. Měl značné brondiální potíže, které ho natolik oslabovaly, že byl pro něj problém vyjít mimo dům. V jeho plicích se stále hromadily segmenty naplněné tekutinou, které měly stejný efekt jako zápal plic. Byl často hospitalizovaný a neustále bral silná analgetika. Když přijel do Banneux, okamžitě ho odvezli do nemocnice, velmi vyčerpaného jak bolestmi, tak i dlouhou cestou. Druhého večera ho vzali k prameni. "Dal jsem ruce do vody, tak jako můj pomocník. Ten si stěžoval, že je voda moc studená, ale mně se nezdálo. Já jsem jasně cítil, že voda je teplá. On usoudil, že mám asi teplotu, a okamžitě mě odvezl do postele. Měl jsem si vzít dvounásobnou dávku léků proti bolesti a na spaní, ale ani nevím proč, na všechno jsem ten večer zapomněl. Od toho večera jsem si nemusel vzít ani jednu tabletu a má nemoc prostě zmizela. Hned další ráno jsem pomáhal nemocným, tlačil jsem vozíky, a dokonce zvedal a ukládal lidi do postele a pomáhal jim u pramene. Žádné bolesti jsem už neměl. Když jsem se vrátil do Anglie, můj lékař mě vyšetřil a řekl, že můj zdravotní stav je dobrý, ale že se mám pro jistotu u něj za šest měsíců hlásit na vyšetření, pokud bych ovšem neměl mezitím nějaké problémy. Ke zhoršení u mě nedošlo a poprvé v životě jsem si mohl hrát s dětmi, a dokonce jsem se dal na judo a plavání. Panna Marie řekla, že do Banneux přišla proto, aby ulevila lidem v jejich nemocech, a mně se tak stalo."

Přeložila Daria Dvořáková (c) Nakladatelství Ivo Železný
Autor:






Hlavní zprávy

Další z rubriky

Chilský básník Pablo Neruda získal v roce 1971 Nobelovu cenu za literaturu
Básník Pablo Neruda nezemřel na rakovinu, spekuluje se o vraždě

Chilský básník Pablo Neruda nezemřel na rakovinu, jak je uvedeno v úmrtním listu. Oznámil to podle agentury AFP mezinárodní tým expertů. Zatím však neodhalil...  celý článek

Rakouský prezident Alexander Van der Bellen (vpravo) pověřil sestavením vlády...
Rakouskou vládu sestaví vítěz voleb Kurz, dostal pověření od prezidenta

Novou rakouskou vládu může sestavit vítěz parlamentních voleb Sebastian Kurz. Šéf Rakouské lidové strany (ÖVP) k tomu v pátek dostal pověření od prezidenta...  celý článek

Dcera oligarchy závodila v ulicích Charkova, zabila pět lidí
VIDEO: Dcera byznysmena závodila v ulicích Charkova, zabila pět lidí

Ukrajinou otřásla nehoda v Charkově, kde dvacetiletá řidička ve středu večer vjela luxusním terénním vozem do davu. Na místě zemřelo pět lidí, řidičce hrozí...  celý článek

Grafton Recruitment Praha
Soustružník na CNC

Grafton Recruitment Praha
Středočeský kraj
nabízený plat: 21 000 - 30 000 Kč

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.