Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu

Na prahu onoho světa

aktualizováno 
Asi tak pět let dostávali Peter a Mary Harrisonovi příběhy lidí z celé Anglie, kteří jim psali o svých zážitcích s duchy, o zázracích, zázračných vyléčeních. A utoři vybírali z více než tří set tisíc příběhů lidí ze všech společenských vrstev, barev pleti, věkových skupin a lidí různých vyznání, kteří uprostřed všedního života zaznamenali nějaký mimotělesný prožitek. »Některé z příběhů jsou velice pozoruhodné, některé se nedají logicky vysvětlit a některé vyplývají určitě z úrazů hlavy Některé jsou prosté halucinace nebo pouhé omyly, ale naprostá většina zní svým způsobem pravdivě,« píše se na úvod příběhů. Některé z nich předkládáme.

PŘÍBĚH PANÍ ELLISOVÉ V e tři hodiny ráno zazvonil

u pana Davida Ellise telefon. »Jde o vaši paní,« řekla sestra. »Hodně se jí přitížilo. Stále se to horší. Doktor se ptá, jestli byste okamžitě nepřišel do nemocnice.« Pan Ellis zpanikařil: »Ale co udělám s dětmi?« »Nemůžete požádat sousedy, aby na ně dohlédli?« »Ano, ano. Pokusím se. Jak na tom je? Je to kritické?« »Asi bude nejlepší, když přijedete.« Pan Ellis zatelefonoval své sestře, která bydlela poblíž, a řekl jí, že pod rohožkou u zadních dveří nechává klíč. Rozklepaný strachem přišel do nemocnice a spěchal do manželčina pokoje. »Ztratila mnoho krve,« informovala ho sestra. »Třeba se z toho dostane. Chci říct, že ne« »Děláme, co je v našich silách. Nechtěl byste šálek čaje?« »Mohl bych mluvit s doktorem?« Sestra soucitně přikývla a odešla z pokoje. Když vzal svou manželku za ruku, otevřela oči a podívala se na něj. Byl si jist, že ho poznala, ačkoli nic neřekla. Zabolelo ho, když viděl její trpící oči. Pomalu je zavřela a ležela nehybně. V pokoji bylo ticho. Pohlédl na monitor srdeční činnosti a vyděsil se. »Ne, ne! Marjorie, vrať se!« Na obrazovce monitoru byla dlouhá nepřetržitá přímá čára. Když pan Ellis naříkal nad svou mrtvou manželkou, neměl ani tušení, že ho někdo sleduje. Jakmile totiž Marjorie zavřela oči, měla neuvěřitelný pocit, jako by vyklouzávala ze svého fyzického těla, přičemž všechny její smysly zůstaly zachovány. »Jednu chvíli mě trápily bolesti,« vzpomíná, »a příští jsem se vznášela nahoru, až jsem zůstala těsně pod stropem. V hlavě mi neustále pulsovala jediná myšlenka: Mě už nic nebolí, to je blaho. Po několika vteřinách jsem si nejspíš na to skvělé létání zvykla, takže jsem si začala uvědomovat, co se vlastně děje. Pod sebou jsem viděla své tělo na posteli a vzpomínám si, jak mě strašně vyvedlo z míry, když jsem viděla, jak můj manžel nade mnou naříká. Co se mu stalo? Pomyslela jsem si. Copak mě nevidí? On neví, že mi je teď dobře?« Pak si Marjorie všimla monitoru vedle postele a dlouhé přímé zelené čáry. »Jen jsem spatřila tu čáru, hned jsem věděla, co se děje. Ještě předtím ukazoval přístroj klikatou čáru. Došlo mi, že musím být mrtvá, ale nemohla jsem tomu uvěřit, když jsem se cítila tak dobře a v pohodě.« V tu chvíli se zrovna vrátila sestra s šálkem čaje. »Viděla jsem, jak se lekla a okamžitě zazvonila na pohotovostní zvonek. Během pár vteřin byl pokoj plný pobíhajících lidí. Nejdříve mi dávali dýchání z úst do úst a pak mi sestra zabodla dlouhou jehlu do hrudníku. V iděla jsem zřetelně, co sestra dělá, a zneklidnilo mě, že při vpichu necítím bolest. Dělali mi srdeční masáž a dávali mi elektrické šoky. Překvapeně jsem sledovala, jak se mé fyzické tělo házelo na posteli a pak zůstalo nehybně ležet. Po nějaké době odešel zdravotnický personál z pokoje. V iděla jsem, jak doktor položil ruku manželovi na rameno a potom zavrtěl hlavou. ,Ale já jsem v pořádku.' Vzpomínám si, že mě silně rozčilovalo, jak mě manžel ignoruje. V zoufalství jsem na něj neustále volala, aby mě uslyšel. Ale on se sklonil, políbil mě na nehybný obličej a odešel z pokoje. Pořád jsem se divila, proč mi neodpovídá. Křičela jsem ze všech sil. Za chvíli do pokoje vešla sestra s vrátným. Přenesli mé tělo na vozík a přehodili přes ně prostěradlo. Sledovala jsem vrátného, který jel s vozíkem dlouhou chodbou. Vznášela jsem se za ním až do nemocniční márnice. Byla jsem v šoku, když jsem si uvědomila, co se stalo. Jak jsem hleděla na své tělo na vozíku, najednou se scéna zamlžila. Márnice se pomalu rozplývala a já jsem letěla pasáží ve tvaru oblouku. Na konci pasáže bylo neobyčejně zářivé světlo - takovou záři jsem dosud nikdy neviděla. To světlo mě silně přitahovalo a zároveň mě prostupoval pocit tepla a spokojenosti. A potom se ke mně začaly jakoby ze středu světla natahovat ruce. Cítila jsem se tak šťastná a bezstarostná a byla jsem zaplavena vlnou lásky. Divné bylo, že ačkoli ty ruce nebyly spojeny s žádným tělem ani tváří, instinktivně jsem poznala, komu patří. Byla to moje babička, otec a několik dalších příbuzných, ti všichni už byli dávno mrtví. A pak jsem uviděla dvě krásné drobné ručičky, které se ke mně natahovaly. V hloubi srdce jsem věděla, že to jsou ručičky mého dítěte, které umřelo. Hrozně jsem se chtěla rozběhnout a uchopit je. Jako by říkaly ,Miluji tě, miluji tě', stále a stále. Nikdy před tím jsem nepocítila, že mě může mít někdo tak hrozně moc rád. Natahovala jsem se k nim a ony se přibližovaly. Tehdy jsem uslyšela rozhodný hlas mého otce: ,Ty sem ještě nesmíš, čeká tě spousta práce. Potřebují tě tvé děti, hlavně Julie.' (Julie je moje nejmladší.) Navzdory otcovým slovům jsem strašně chtěla jít za svým mrtvým dítětem, ačkoli jsem si tehdy plně uvědomovala, že miluji i své ostatní děti a svého manžela. V elmi dlouho jsem se sebou bojovala a zdálo se mi, že snad nemám sílu, abych se vrátila. Tehdy jsem uslyšela, jak se k otci přidal i hlas mé babičky. I ona se mě snažila přesvědčit k návratu. V tu chvíli mě zaplavila vlna lítosti nad dětmi a manželem, když jsem si vzpomněla na jeho utrápený obličej. V onu osudovou vteřinu jsem se vrátila do svého fyzického těla. Něco mi začalo překážet na obličeji, jako by mě něco přikrývalo. Když jsem zvedla ruku, abych tu pokrývku sundala, začal někdo strašlivě ječet a já jsem otevřela oči. Zahlédla jsem mladinkou sestřičku, která se sunula na podlahu márnice. O pár minut později na mě sestřička vystrašeně zírala. Na její vyděšený obličej nikdy nezapomenu. Natáhla jsem k ní ruku. Chtěla jsem ji jenom uklidnit, ale začala ječet a utekla pryč. Poté se márnice zaplnila lékaři a sestrami. Jedna mladá sestra s milým obličejem se ke mně naklonila a zašeptala: ,Tak vy jste se rozhodla, že se vrátíte!' « Marjorie se rychle uzdravila. Brzy byla z nemocnice zpátky doma u svého oddaného manžela a milujících dětí. »Nikdy nezapomenu na tu lásku a mír, které jsem pocítila, i teď mě to hřeje. Snad jsem se stala lepší, méně sobeckou, přátelštější a jistě i šťastnější a spokojenější s tímto životem. Jsem vnitřně přesvědčena, že nestojí za to, dělat si tady z něčeho hlavu. Beru život tak, jak jde. Otec měl pravdu, když říkal, že mě rodina potřebuje, zejména Julie.«

PŘÍBĚH JEAN WILSONOVÉ

Když šly Jean W ilsonová a její nejlepší přítelkyně Kate z kina, zamířily do místního stánku s hamburgery, aby si daly něco k jídlu, než půjdou domů. »Co to s tebou dnes večer je?« ptala se Jean kamarádky, která se jí zdála neobvykle zamlklá. »To nic není. Na tom nesejde.« »No tak ven s tím, co tě trápí?« »Poslyš,« odpověděla Kate váhavě. »Pamatuješ si na toho nového úředníka, o kterém jsem ti vyprávěla?« »Neříkej mi, že jsi do něj paf,« popíchla ji Jean. »Vzpomeň si, co říká můj otec - muži jsou jako autobus, nemá cenu za ním uhánět, za minutu tu bude další.« Když si Jean všimla, že se její kamarádka nesměje, přestala. Teď už vážně začala Kate přesvědčovat, aby se jí svěřila. »Jenom mě onehdy večer pozval na procházku, to jsem ti už povídala.« Po chvíli dodala: »Ale dnes jsem zjistila, že pozval Debbie na zítra večer na oslavu narozenin svého přítele.« »No a co?« »No jo. Já věděla, že nic nepochopíš. Zapomeň na to.« Beze slova ukusovaly z hamburgeru a pak dostala Jean nápad. »No tak si uděláme zítra večer vlastní večírek! Můžeme na něj pozvat pár lidí ze sousedství. Máma určitě nebude proti.« Kate nebyla nijak nadšená. »Ty vůbec nechápeš, viď?« »Co pořád máš? Vždyť ti chci pomoct.« »Nemá to cenu,« odpověděla Kate. »Když nemůžu jít s Tonym, tak s nikým jiným nechci.« Kate položila nůž a vidličku a zvedla se od stolu. Poděkovala Jean za to, že jí chtěla pomoci, ale dodala: »Jenže to je zbytečné.« Druhý večer byla Jean doma s rodiči. »Byla jsem zrovna v kuchyni a najednou se mi udělalo zle. Nejdřív mi byla strašná zima a hned potom jako bych měla shořet, bylo mi špatně a na omdlení. Chtěla jsem jít do předního pokoje, abych řekla rodičům, že mi není dobře, ale najednou mi všechno zčernalo a vím jen, že jsem upadla na podlahu u zadních dveří. Velmi mě překvapilo, že jsem uslyšela Katin hlas, a vzpomínám si, že jsem si pomyslela, že se asi přece jenom rozhodla k nám zaskočit. Doufala jsem, že nebude moc zklamaná, že tu není žádný večírek. Dál už si pamatuju, jak jsem šla s Kate k čemusi, co bych popsala asi jako nekonečné studené černé moře. Pak jsem si uvědomila, že v dáli za mořem je nezvykle jasné světlo. A čím dál víc zářilo a třpytilo se. Nejdřív jsme jen tak stály na kraji vody a dív aly se na světlo. Naprosto mě fascinov alo. V iděla jsem, jak Kate pomalu vstupuje do vody. Otočila se na mě a pokynula mi, abych šla za ní. Začínala jsem mít strach. Nepohnula jsem se. V olala mě k sobě. Neustále na mě volala: ,Pojď se mnou, pojď se mnou.' Cítila jsem se jakoby ochrnutá. Nemohla jsem pohnout noha ma. Jako by mi je někdo zacementov al do země. V iděla jsem, jak Kate vstupuje stále hlouběji do vody. Měla jsem čím dál v ětší obavy, ale zárov eň mě to světlo podivným způsobem uklidňov alo. Připadalo mi, jako bych bojov ala s dvěma příkazy. Stále jsem viděla Kate, jak se ode mně vzdaluje, a slyšela jsem její naříkavý hlas, který mě k sobě volal. Vtom mi můj rozum začal vysílat pokyny , abych tam za ní nešla, i kdybych se snad mohla pohnout, ale zárov eň jsem vě děla, že i kdybych si zvolila tu druhou variantu, totiž abych ji následov ala, nic by mi nehrozilo. Byl to velmi zvláštní pocit. Vzpomínám si, že jsem vykřikla: ,Já se musím vrátit. Nemůžu jít s tebou. Nemůžu.' P ak si vzpomínám, že jsem se probudila na pohovce v předním pokoji a u mě byli polekaní rodiče. Nic z toho, co jsem zažila, jsem jim nevypráv ěla. T r v ali na tom, že musí volat lékaře, a ten konstatov al, že jsem dostala otravu z jídla. Napsal mi recept a řekl, že musím okamžitě do postele. Usnula jsem neklidným spánkem, a když jsem se pozdě v ečer probudila, viděla jsem, že matka je velmi smutná. ,Co se ti stalo? Co ti povídal doktor? Proč vypadáš tak ne šťastně?' ptala jsem se. ,Práv ě mi telefonov al Katin otec,' řekla smutně matka. ,Dnes večer spáchala Kate sebevraždu.' «

PŘÍBĚH BARBARY HORRSBURYOVÉ

Když přijali paní Barbaru Horrsburyovou vzhledem k masivnímu krvácení do nemocnice, uložili ji na postel a natáhli kolem závěs, aby neviděla, co se děje kolem ní v malém sále. Náhle vyklouzla ze svého těla a začala se vznášet ve vzduchu, odkud viděla jinou pacientku, kterou přivezli na protější postel. Dívala se od stropu dolů a pozorovala činnost dole, takže viděla, že pacientka, kterou přivezli, má růžovou noční košili. V iděla, jak sestra přinesla vázu s narcisy a postavila ji na pacientčin stolek. Pak se najednou ocitla v dlouhém tmavém tunelu, na jehož konci bylo jasné světlo. Hned nato proletěla tunelem zpět a byla opět ve svém těle. Krátce poté odstavila sestra závěsy kolem postele a pochopitelně na druhé straně pokoje ležela další pacientka v růžové noční košili a měla na nočním stoku vázu s narcisy.

PŘÍBĚH PANÍ NEALOVÉ

Paní Editě Nealové se zdálo, že vyklouzla ze svého fyzického těla a potom letěla dolů velmi dlouhým tunelem k zářivému světlu, které jako by osvětlovalo závěrečný úsek tunelu. »Slyšela jsem nádhernou nebeskou hudbu a naplňoval mě pocit velké radosti a míru. Zdálo se mi, že někdo letí se mnou. Podívala jsem se vedle sebe a uviděla jsem svou neteř June. June byla po havárii tehdy v nemocnici a měla těžká zranění. Smála se a mávala na mě a volala: ,Honem, teto Edie, neboj se.' Slyšela jsem se, jak jí odpovídám: ,Ještě ne, broučku, ještě musím zvládnout spoustu práce, ale brzy se setkáme.' Potom všechno zčernalo a už si nic nepamatuji, jenom to, že jsem se dostala opět do své postele. Druhého dne jsem byla jako obvykle v práci, vtom zazvonil telefon, volala mi sestra šílená žalem, že June měla krizi a uprostřed noci zemřela. Nikdy jsem sestře ani nikomu jinému nevyprávěla o onom tunelu a světle, ale na Junině pohřbu mě vzal její bratr kolem ramen a zeptal se, jestli jsem té noci, kdy June zemřela, nebyla v nemocnici na chodbě. Řekla jsem mu, že ne, pochopitelně, že jsem tam nebyla, to bych přece rovnou šla do pokoje. ,Já jsem si to myslel,' odpověděl synovec. ,June totiž, než umřela, několikrát řekla: Támhle je teta Edie a vidí mě!' «

Přeložila Daria Dvořáková (c) Nakladatelství Ivo Železný

Autor:






Hlavní zprávy

Další z rubriky

Kanadské úřady nestíhají vyřizovat žádosti o azyl. Do země letos přišly...
Kanada slíbila pomoc uprchlíkům, teď nestíhá vyřizovat žádosti o azyl

Kanada platí za jednu z nejvstřícnějších zemí k uprchlíkům. Ochota pomoct však vládě pomalu začíná přerůstat přes hlavu. Úřady nestíhají vyřizovat žádosti o...  celý článek

OBRAZEC. Muž hraje basketbal na obrazci vyhotoveném v atriu Woodwardovy budovy...
TÝDEN OBRAZEM: Robozápasník, ruská přípravka a prchající Rohingové

V severošpanělské Galicii řádily požáry, keňská policie tvrdě zasáhla proti opozičním politikům a na Havaji se konal tradiční závod Ironman. I tuto neděli se...  celý článek

Japonský premiér Šinzó Abe během předvolební kampaně (16. října 2017)
Předčasné volby v Japonsku ovládl Abe, hlasování poznamenal tajfun

Japonská vládní koalice vedená Liberálnědemokratickou stranou (LDP) premiéra Šinzóa Abeho dosáhla v předčasných parlamentních volbách přesvědčivého vítězství....  celý článek

Hledáte maminku v okolí na společné aktivity?
Hledáte maminku v okolí na společné aktivity?

Tyhle maminky na eMimino.cz jsou na tom stejně.

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.