Považte, hrady a zámky jsou národní skvosty, cíle rodinných výletů!
Šlechta, a ne vždy s čistou českou krví, je vystavěla z potu obyčejných lidí! Patří státu a basta!
Právě, že ne vždy patří. Státy si hrady obvykle nestavějí. Nezřídka je však kradou (pardon: konfiskují), jako třeba Kokořín v osmačtyřicátém (hrad tehdy nebyl uzmut poprvé, podobnou "transformaci" majitele si užil například po Bílé hoře).
Pokud totalitní stát nějaký majetek ukradl, ať už sedlákovi, fabrikantovi, šlechtici, domkáři, obětem holokaustu, církvím..., demokratický stát ho musí vrátit. Jde-li to. Tak se naši politici po Listopadu v souladu s přirozeným právem a zdravým rozumem dohodli.
S vraceným majetkem měl stát vrátit svým občanům i víru ve spravedlnost. To bylo a stále je to podstatné. Spousty okradených se však dodnes - marně - domáhají u soudů a na úřadech satisfakce.
A ne ve všech případech může mít stát, jeho zákony a rozličné úřady čisté svědomí. Majitelé komunisty vyvlastněných pozemků pod dálnicemi, zemědělci... mezi těmi všemi je řada lidí, jimž stát stále cosi dluží. Teď Ústavní soud zase jednu z překážek na cestě k spravedlnosti odstranil.
Možná, že i hrad Kokořín soukromého majitele dostane. A co? Bude se o něj muset starat - podle zákona. Vrácené kláštery také nebyly odstěhovány do Vatikánu, synagogy tu stojí dál, na Šternberku či Orlíku se nadále producírují turisti a páni domácí jim kulturní zážitky z památek neberou.
Naopak, restituce nám dávají určitou jistotu, že stát přece jen ctí práva svých občanů. A kdyby nedej bože zase někdy zešílel a kradl, tak můžeme věřit, že - až bude přiveden zpátky ke smyslům - nám vše pěkně vrátí.
