Je pátek 22. února 2008 a tím "soudruhem ředitelem" je Václav Klaus mladší. V jeho soukromém gymnáziu PORG v pražské Libni si včera studenti svérázným způsobem připomněli "den vítězství pracujícího lidu". Projekt se uskutečnil k šedesátému výročí komunistického puče z února 1948.
Mladší studenti Klausův projev hodnotí jako poučný a poutavý. Starší jsou odvážnější. "Ve srovnání s Gottwaldem byl málo údernej, mohlo to být víc od srdíčka," šklebí se ironicky.
Klaus: Nechtěl jsem pelíškovskou estrádu
"Říďové v osmdesátých letech projevy už taky četli spíš jako povinnost, než že by je prožívali," říká Václav Klaus. "Já jsem nechtěl dělat frašku," dodává. Socialistický den nebyl jeho nápad, prosadila si ho učitelka výtvarné výchovy. "Já jí to nezakázal. Jen jsme s kolegy přemýšleli nad formou. Nechtěl jsem, aby to byla taškařice nebo nějaká pelíškovská estráda," vysvětluje ředitel.
Smysl to podle něj určitě má, studenti se alespoň u data 25. února zamyslí. "V poslední hodině budeme se studenty o všem debatovat," říká Klaus.
Studenti se nevyhnuli dějepisu ani latině v duchu marxismu-leninismu. Rozebírali třeba spartakovskou éru. Nejvíc si však užili brannou výchovu. "Co udělám, když uvidím kouř připomínající hřib? Lehnu si na zem?" hádá vyvolaná dívka. "Nohama k epicentru výbuchu," pokračuje učitel. "Co uděláte pak?"
"Půjdu si pro plynovou masku?" zkouší dívka. "Vždyť ležíte!" "Tak se poplazím. Do školy," odvětí studentka. "Hned se cítím bezpečnější," svěří se se smíchem septimánka Linda. "Jsem ale ráda, že jsem dobu komunismu nezažila," dodává.
Zvoní na přestávku. Chodby školy však zůstávají neobvykle tiché. Bloumá tu jen dozor konající dějepisář. S dozorem mu ze stěny pomáhají soudruzi Husák, Novotný, Brežněv, Lenin a další. "Vše, čeho člověk využívá, z šlechetné práce vyplývá," stojí velkými rudými písmeny na nástěnce. Hned vedle nelze přehlédnout výzdobu k MDŽ se šťastnými pracujícími ženami.
"Gagarin tam boha neviděl"
"Mám úplné déja vu," poznamená mladý dějepisář Michal Arnot, když se rozhlédne po zdech. Sám ještě socialistické školství na vlastní kůži zažil. Jeho studenti už ne. Ti nejstarší se narodili v roce 1989. Svou hodinu v septimě pojme Arnot s velkou vážností. V roli přesvědčeného dějepisce vymývá studentům mozky.
Předčítá hrůzně znějící projev žalobců Urválka a Brožové k procesu s Miladou Horákovou i odsudky psané rukama dojiček, dělnic a krmičů vepřů do Rudého práva. Mohlo by to být k smíchu, kdyby to v padesátých letech nebyla skutečnost.
Dějepisář na závěr přidá poučení o správném světonázoru - ateismu. "Soudruh Gagarin, když byl ve vesmíru, žádného boha tam neviděl. A to je pádný důkaz," argumentuje.
Jeho kolega Daniel Přibík ve své hodině čerpá z autentického sešitu Branná výchova z roku 1976. "Bojové a revoluční metody československé armády k obraně našeho lidu," čte z plánu na školní rok.
"Co to čtete, Strnad?" oboří se na hříšníka. "To je něco sovětského, soudruhu učiteli," nezkazí hru Strnad. "To je sice chvályhodné, ale teď máme brannou výchovu," pokývá Přibík hlavou.
V poslední hodině studenti s učiteli o totalitě debatují. Mnozí socialistické vyučování ocení, prý se dozvěděli něco o atmosféře doby. Jiní jsou kritičtější.
"Jsem z toho rozpačitej. Myslím, že ta zkušenost se předat nedá," míní septimán Hynek. "Já si myslím, že některý ty věci měly bejt kratší. Třeba dvacet minut muset v kruhu korzovat po chodbě, to bylo moc," postěžoval si oktaván. "Hanzi, ale právě vo tom to je," uzemnili ho spolužáci.
