Groteskním situacím jsme v politice už dávno přivykli, ale co vytváří Špidlova politická dovednost, přesahuje fantazii i toho nejsžíravějšího ironika.
Po podivném prezidentském kandidátovi ČSSD, kterého jeho strana navrhla a nevolila, připravila Špidlova ČSSD nový kus: opozice měla ve sněmovně prosadit vládní návrh, zatímco poslanci vládních stran usilovali o jeho změnu.
Slušný předseda vlády by si pomyslel, že v takové opičárně účinkovat nemusí, a poděkoval by se. Špidla to teď neudělal, udělá to později, až navrší podobných kocourkovských příhod mnohem větší kopec. Na kahánku se vláda může kymácet ještě dlouho. Pro nás neúčastníky je to náročné.
Oni skutečně chtějí jít do boje s Grulichem? Skutečně chtěli Bureše? Nevědí, že je to zesměšňuje? Skutečně vládní koalice neví, že do parlamentu má chodit jednotnější? Občanským demokratům nabídl Špidla báječnou příležitost předvést normální fungování opozice.
O Irák v této parlamentní bitvě nešlo, nýbrž o měření sil. Vláda udělala chybu, nabídla opozici holé břicho. Takovou nabídku nesmí dobrá opozice přehlédnout.
Musí bodnout, když se místo k úderu nabízí. Kromě volby prezidenta, která poprvé vypadá a probíhá jako skutečný politický zápas, možná sledujeme také vznik skutečné parlamentní opozice.
To v zemi české, prokřížené tisíci mimostandardními vztahy, není stále ještě zcela obvyklé. Od časů, kdy se nám nabízely osmiprocentní vlády s argumentem, že představují "ty nejlepší z nás", pokročili jsme vpřed.
Pokročil i Špidla. Ukazuje holé břicho, bodá se do něj a říká: Oslabují mě po dohodě se Zemanem. Od voleb počínaje však své životní téma moderuje sám. Kolik bodných ran jeho vláda vydrží, než vykrvácí?
