Pražák Šremer vytváří skupinku patnácti lidí, kteří se škrábou do prudkého svahu, aby se setkali se Slováky u hraničního kamene bratrství Čechů a Slováků. Celá skupinka se účastní v nedalekém Strání česko-slovenského silvestra, který probíhá pravidelně od rozpadu společného státu.
Zatímco některá média vždy přinášejí informace o tom, jak účastníci se slzami v očích vzpomínají na československý stát, ve skutečnosti jde spíše o uměle šířený mýtus. "Chtěla jsem uchránit syna od svodů velkoměsta, proto jsem tady," říká například Eva Tylová z Prahy, když se proplétá mlhou a snaží se neztratit svého potomka v nevlídném počasí z očí.
Podobně mluví i další. Někteří mají rádi místní přírodu, jiní chtěli poznat kraj svých příbuzných, další milují turistiku. Jako například železniční dělník z Bratislavy Jozef Karovič, který přišel už poněkolikáté. "Niesom priaznivcom papučovej kultúry. Páči sa mi, že česko-slovenský silvester je o turistike a zábave," vysvětluje a pomocí lyžařské hůlky rychle stoupá do kopce.
Na Radovanu Kuncovi, který předcházejících deset silvestrů organizoval, je vidět únava, sám přiznává, že letos uvažoval o ukončení tradice. "Atmosféra se mění, začal jsem mít pocit, že celá akce ztrácí na smyslu a významu. S pádem Mečiara téměř přestali jezdit Slováci, kteří brali naše setkání jako odboj proti němu. Lidé už prostě nemají potřebu jezdit nadávat na Mečiara a Klause," míní.
Stojí na Javořině, kam ovšem nepřišel po vlastních, ale jako všichni ostatní oficiální hosté přijel do výšky téměř tisíc metrů nad mořem autem. Když však na místě uvidí kolem dvou set lidí, nabírá optimismus. "Právě setkání tady je pro mě vždy nejsilnějším zážitkem, kvůli tomu má smysl pokračovat," prohlašuje.
Před ním se odehrává neobvyklá scéna. Ve vánici všichni zpívají bývalou československou hymnu, po jejím skončení si vzájemně přejí zdraví a štěstí, nalévají si slivovici, někteří se drží za ramena a zpívají moravsko-slovenské písničky.
Víc než o bývalé federaci mluví o Evropské unii. "Ako sa zatím únia vytvárá, tak v ní budeme zase spolu, na to sa všeci těšíme," raduje se Palo Faboň ze slovenské Staré Turé.
Společná hymna zní ještě jednou, a to přímo ve Strání. Přesně v okamžiku, kdy hodiny bijí půlnoc a na náměstí přišli od televizních estrád i starousedlíci, začíná dechovka hrát její první tóny. Nikde není cítit nostalgie po bývalém státě, nikdo tentokrát hymnu nezpívá. Slova o bratrství Čechů a Slováků, znějící ze skřípajících reproduktorů, zanikají v rachotu petard.
