Nebezpečí však ze světa nezmizelo - jen se odsunulo o dvoje či troje hranice dál a tam stále existuje. Možná je menší než dříve, ale zůstává a mění se. Jiní mu čelí i nadále. Otázkou je, zda mají nárok na nějakou podporu od těch, kdo se nemusí ve svém okolí ničeho obávat.
Odpověď závisí na tom, zda ohrožení svého souseda či souseda svých sousedů chápeme i jako své vlastní ohrožení, nebo ne.
Země Západu se kdysi rozhodly, že to tak chápat budou sovětská hrozba pro Německo, Norsko či Řecko byla v jejich očích hrozbou i pro Francii, Británii či USA. Na tuto logiku přistoupili před třemi lety i Češi a Moravané, třebaže sovětská hrozba se už ztratila. Od té doby považujeme za ohrožení i to, co je hrozbou pro sousedy a sousedy sousedů.
Ale státy nespolupracují jen kvůli riziku - bezpečí je také silným argumentem. Působit v NATO a mít Němce či Poláky jako partnery je asi lepší než nebýt v alianci a nemít s nimi společný bezpečnostní zájem. Bez společných zájmů se totiž obě země (a nejen ony) mohou změnit i v nevypočitatelné sousedy.
Aliance tu však není jen kvůli našim potížím s okolím. Je tu také kvůli Balkánu, kvůli Rusku - kvůli Evropě vůbec.
Zprávy o vrcholných schůzkách s Ruskem či Ukrajinou nás míjejí jako okrajové momenty ve světě, který je tak bohatý na události. Jenže ty schůzky znamenají, že i země, které byly ještě před pár lety "nepřáteli", hledají přes alianci cestu k novému partnerství se Západem.
Na Balkáně je aliance pro jedny přítel, pro jiné nepřítel. To je věc názoru. Věcí jistoty je, že s vojáky NATO na Balkáně je nemožná každá další válka.
A ještě na jednu roli aliance se často zapomíná. Víme, že přes ni Amerika často ovlivňuje Evropu. Platí to však i opačně: přes NATO ovlivňuje Evropa Ameriku. Proto se evropští politici tolik snaží, aby aliance neskončila na smetišti dějin.
Co by jim pak zbylo?
