Patří mezi nejúspěšnější německé spisovatele současnosti. Čte se snadněji (a momentálně i víc) než nositel Nobelovy ceny Günter Grass. Legendárním se stal jeho román Na kratším konci ulice (česky 2001, filmová adaptace běžela v tuzemských kinech pod názvem Eastie Boys), próza o čtyřkilometrové třídě, kterou na jejím kratším konci roztrhla berlínská zeď. Prý proto, že Stalin na postupimské konferenci v pravý okamžik Churchillovi pohotově připálil. Brussig má vůbec smysl pro absurdní řešení: v románu Hrdinové jako my (česky 2000) berlínskou zeď nezničí politika, nýbrž obrovsky zvětšený penis hlavního hrdiny s nevyslovitelným jménem Klaus Uhltzscht. Od východoněmecké minulosti autor v poslední době ovšem literárně trochu utíká. Jednou psal o fotbalovém trenérovi (Život až po muže), podruhé o fotbalovém rozhodčím (Rozhodčí Fertig) a potřetí o vykřičených berlínských domech lásky (Berlínské orgie), a to na zakázku jednoho německého listu. Rozhovor vznikal – jak jinak – v Brussigově rodném městě Berlíně.
Začněme lehčeji. Jaké poučení plyne z vaší berlínské cesty orgií?
Nahlédl jsem do světa, který funguje jinak, než jsou muži zvyklí. Normálně se snažíme získat ženy, a ty vzdorují našim návrhům. Často jsou ve svých rozhodnutích svévolné, nespravedlivé a nevypočitatelné. V bordelech si jako muž můžete vyzkoušet, co asi cítí obletovaná žena: tam pro změnu ženy zkoušejí všechno možné, aby vás dostaly do postele. Prohodí se role. Je to zvláštní pocit: nezvyklý, příjemný, ale po čase i nudný. V bordelech se totiž už jaksi z podstaty všechno točí kolem peněz.
Jako ve fotbale. Co na tom sportu všichni spisovatelé mají? Péter Esterházy, Nick Hornby, vy a další. Jedno velké hřiště, jeden malý míč, hodina, než padne první gól...
Toužím po stejném odstupu: ušetřil bych tolik času, věnoval bych se smysluplnějším věcem! Ale měl jsem i období, kdy mě fotbal vůbec nezajímal. Bylo mi tak mezi sedmnácti a dvaatřiceti. A pak, z důvodů, jimž sám nerozumím, jsem začal fotbalu zase fandit.
Vždyť se tam nic neděje!
Při fotbalu se nic neděje, ale stále je tam možnost, že by se něco dít mohlo! Že jedna branka obrátí celý dosavadní vývoj. Tenhle pocit dává fotbalu jedinečné napětí.
V románech také žijete tím, že se něco stát může, a ono se to třeba vůbec nestane.
Jenže fotbalové napětí nelze s ničím srovnávat! Proto je fotbal tak populární. V literatuře můžete jako autor dlouze přemýšlet o zápletce, ale to je výsledek kalkulu. Román vzniká pokusy a škrtáním, fotbal se děje všem na očích, spontánně. O fotbalu se často mluví jako o dramatu, ale ani s divadelní hrou nemá moc společného. V divadle proti sobě stojí dva protivníci, ale jde o řízený kus. Jak říká jedna německá fotbalová legenda: Lidé chodí na fotbal, protože nikdy nevědí, jak dopadne.
Jak často chodíte na fotbal?
Skoro vůbec. Sedím před televizní obrazovkou a myslím na ty chudáky na stadionu, kteří vydali stovky, ne-li tisíce eur za poslední lístky na světové mistrovství, a nakonec netuší, za co dostal Zinédine Zidane na hřišti červenou kartu. Ti u televize to vědí přesně. A mimoto fotbal na stadionech ztrácí atmosféru: hodně umělého hluku, málo míst na stání. Jsou ještě nějaká v Česku? Tady už skoro ne.
Vyrůstal jste v centru socialistické moci, v radničních pasážích na Alexanderplatzu. Kousek od parlamentu, Paláce republiky, pod okny prvomájové průvody... To musela být zvláštní zkušenost.
Alexanderplatz mi vždycky připadal neobyvatelný a nudný. Fascinaci tím místem stále nerozumím. Punkeři a pobudové byli systematicky vyklízeni, aby nenarušili obraz "výkladní skříně Východu". Dříve z důvodů ideologických, dnes z důvodů obchodních. Žil jsem na Alexanderplatzu, ale v srdci socialismu mi chyběla zkušenost se socialistickou realitou. Rodiče nebyli ve straně, ale tomu uklizenému světu se má rodina docela dobře přizpůsobila. To nepořádné, špinavé, rušivé jsem do určitého věku nepoznal. Možná kdyby se v okruhu mých příbuzných vyskytovali lidé, kteří by byli pronásledováni. I když mi vadila berlínská zeď a horečně jsem listoval nabídkou katalogu Quelle, žil jsem v jakési socialistické Truman Show. Ta skončila až s vojnou, kde se dostavily první iritace, zklamání, konfliktní potenciál NDR.
Je pravda, že jste byl jako mladík ochotný spolupracovat s východoněmeckou státní bezpečností, Stasi?
Během vojenské služby jsem si vedl deník, což bylo zakázané. Ten deník se našel a měl být předán vyšším místům. Následoval by zřejmě proces a trest, půl roku vojenského vězení, možná i víc. Měl jsem šílený strach. A v téhle situaci mě povolali k důstojníkovi, který byl u Stasi. Bylo mi jasné, že jsem vydíratelný, vnitřně jsem se na spolupráci připravil. Jenže rozhovor naštěstí nezašel tak daleko. Ale od té doby vím: mohlo mě to také potkat. Nejsem na to nijak pyšný, ale mluvím o tom.
Většina vašich knih pojednává o NDR nebo o revoluci v roce 1989. Co vás do té doby táhne?
Přesně nevím. Ale až teď mám poprvé pocit, že jsem k té době řekl všechno, co jsem říci chtěl. Snažil jsem se k tomu režimu najít přístup, který by byl nový a nečekaný. V románech Hrdinové jako my a Na kratším konci ulice jsem vyprávěl komicky, s dobrosrdečným odstupem. To nejsou knihy o revoluci, to jsou knihy, které pojednávají o NDR a vzpomínání na ni. Román Oslnění (česky vyšel vloni, pozn. red.) je jiný. V tématu i v perspektivě. Jeho vlastním pozadím je rok 1989, ta vratká půda, na níž všichni stojí, pocit, že karty se nově rozdají, že nic nebude při starém, staré jistoty ztrácejí svou cenu. Věděl jsem tehdy okamžitě, že je to námět na román, na druhou stranu, bylo mi přes dvacet a věděl jsem, že k tomu musím jako autor dozrát.
Jakou barvu měla NDR?
Vzal bych to naopak: NSR byla barevná jako Mickey Mouse. NDR byla samozřejmě šedivá. Šedivé byly fasády i domy i ulice, všechno v jakémsi stadiu rozbředlosti, která vyvinula vlastní životní styl. Šedivá s červenou. Anebo bílé písmo na červeném pozadí. V dětství jsem se jednou vracel s rodiči přes Československo do NDR a dodnes si vybavuju hesla jako "Za mír a porozumění mezi národy". Byla všude a nešlo je nevidět.
Hodně Němců, z Východu i Západu, mladších i starších, NDR dnes obhajuje. Podle některých NDR dokonce vedla k samostatnému, podvratnému myšlení. Prý právě v době ideologií musíte být přece obzvláště vynalézavý, abyste se něco dozvěděl. Čím vás nejvíce poznamenala?
Třeba poučením, že fakta se nehledala v knihách ani v novinách, nýbrž v rozhovorech, v nekonečných debatách dlouho do noci. NDR mi dala zkušenost malé země, která se musí popasovat s těmi většími. Mocní bratři Rusové, silná Spolková republika a mezi nimi malá NDR. Tohle jsme měli společné s Československem. Vadí mi velikášství stylu: musíme převzít odpovědnost ve světě, na základě naší velikosti pošleme vojska tam a tam. A možná může NDR i za to, že jsem se stal spisovatelem. V knihách východoněmeckých spisovatelů jsem nenacházel otázky a situace, které trápily mě. A tak jsem knihy začal psát sám.
Teprve s pádem zdi jsem pochopil, jaké šťastné pocity ve mně vězí. Když zeď stála, zakázal jsem si o ní přemýšlet, všechny úvahy vedly k pochopení vlastní bezmoci: nemůžeš s tím nic dělat, jsou silnější než ty. A pak najednou zeď zmizela, to byl okamžik, kterému blahořečím i dnes, bez jakýchkoli ale. Důležitá tedy pro mě byla nejen NDR, podstatný byl i zlom roku 1989: z jednoho dne na druhý všechno pryč – v systému, který se tak neotřesitelně zařizoval na věčné časy. I proto teď vnímám mnohé jako dočasné. Možná mě dnešek přežije, možná přežije vás. Ale možná také ne. A tohle "možná také ne" vám dává jistou suverenitu při přemýšlení o poměrech.
Byla NDR diktaturou?
Samozřejmě. Otázka zní jinak: Jak ta diktatura dokázala, že ji lidé čtyřicet let snášeli? Myslím, že kdo akceptoval její předpoklady a choval se apoliticky, mohl docela dobře vyžít. Pobývám částečně i v Meklenbursku, kde řada lidí žije mezi flaškou a sociální pomocí. V NDR měli práci, pravidelný příjem, dovolenou i denní rytmus, o který teď jako nezaměstnaní přišli (v Meklenbursku-Pomořansku dosahovala nezaměstnanost poslední rok 12–15 procent – pozn. red.). NDR mohla existovat tak dlouho, protože příliš málo lidí proti ní příliš málo podniklo. A k těm lidem se počítám i já. Proč jsme začali být aktivní tak pozdě? Možná se váš syn nebo vaše dcera za třicet let zeptá: Všichni jste přece věděli o klimatické katastrofě. Jak to, že jste přesto jezdili dál autem?
Jsou vzpomínky na NDR dneska živější než dříve?
Jsou živější, ale současně také zamlženější. Vzpomínání se nevylučuje se zapomínáním, jdou ruku v ruce. Proto je vzpomínání na NDR dnes diskutovanější než krátce po revoluci. Asi uplynul ten potřebný čas, v němž se ze současnosti stává vzpomínka. Navíc měli východní Němci po revoluci důležitější starosti – vzpomínání, to byl luxus. A pak se najednou vynořila minulost, pocit, že dříve to možná bylo lepší. Jako fenomén je ostalgie zajímavá. Obsahuje totiž základní konflikt: To, jak NDR vnímali její obyvatelé, se podstatně liší od toho, jak ji vnímá současná historie. Na jedné straně bezpráví, diktatura. Ale lidé se smějí: Vždyť jsme tam žili a nebylo to tak hrozné! Východní Němec sice VÍ, že není v právu, ale CÍTÍ, že má pravdu.
Vy jste tyhle ostalgické pocity neměl?
Když jsem začal psát román Na kratším konci ulice, přistihl jsem se, že historky z minulosti vyprávím se zářícíma očima. Mohly za to vzpomínky. Falešné, ale lidské. Pomáhají usmířit se s minulostí, lhostejno, jak byla šílená. Pojednávám paradox: můžete krásně vzpomínat na blbé časy. Tuhle knihu bych nikdy nenapsal za časů NDR – působila by cynicky. Proto jsem příběh začal a skončil legendou, aby se to, co je mezi tím, nečetlo jako čistá pravda.
Ale přece jen: neštve vás, že jste se právě vy stal nakonec symbolem východoněmecké ostalgie?
Tím, že jsem ostalgii zkoumal, jsem se do ní i hodně namočil. Ale v mé knize nenajdete jediné místo, kde stojí: Tak to bylo. Píšu o tom, jak se vzpomíná. V posledních větách to vyslovuju přímo: šťastní lidé mají špatnou paměť a bohaté vzpomínky. Měl jsem s knihou řadu čtení a východním Němcům jsem vždy kladl na srdce: Nevěřte vzpomínkám. Těm západním zase: Nevěřte východním Němcům, když vám nadšeně vyprávějí o NDR. Nechtějí ji zpátky, jen dělají to, co všichni lidé: rádi vzpomínají. Můj pradědeček považoval první světovou válku za skvělou. A byla strašná.
Často jezdíte do Prahy, která má pro německé autory příchuť až vysněného města. Jaká je pro vás?
Nejsem pražský expert, ale občas mám pocit, jako by Praha patřila více turistům než Pražanům. Takový Disneyland – Staré Město, úzké uličky, a ano, Karlův most... Taková místa naštěstí v Berlíně nemáme. Turisté městu přinášejí bohatství, ale nejsem si jistý, jestli kvůli tomu nezačínají mít Pražané ke svému městu trochu ironický vztah. Nicméně asi jako každý Výchoďák si z Prahy pamatuju tuhle větu: "Ukončete výstup a nástup, dveře se zavírají."
Československo-východoněmecký podzim 1989 na fotografiích Antonína NovéhoPan Antonín Nový v šedesátých letech pracoval jako fotoreportér Československé tiskové kanceláře (ČTK). Po srpnu 1968 emigroval, zanedlouho se z ciziny z rodinných důvodů vrátil a z místa fotoreportéra byl vyhozen. Nicméně fotografovat nepřestal. Jako člověka, jenž nechtěl a ani nemohl přestat sledovat politiku, ho to v přelomovém roce pochopitelně táhlo do ulic. Nyní si svůj archiv postupně skenuje. Pro MF DNES z něho vybral snímky, které exponoval právě před dvaceti lety, když přes Československo utíkaly směrem do Spolkové republiky Německo tisíce východoněmeckých občanů. |
