Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu

Na Berlinale se zdá být kinematografie angažovaná a užitečná. Ale všední realita bývá jiná

  12:14aktualizováno  12:14
Letošní v pořadí 62. fimové Berlinale přineslo důležité a burcující filmy. Na festivalu o ně byl zájem. Ale uvidí je takzvané běžné, tedy nefestivalové publikum? A má vůbec zájem je vidět? O tom lze s úspěchem pochybovat.

Záběr z filmu Angeliny Jolie V zemi krve a medu | foto: Berlinale

Bývaly doby, kdy i festivalové filmy byly krásné. Na letošním 62. MFF v Berlíně se tu a tam objevilo romantického dílo. Třeba Štěstí německé autorky Doris Dörrie. Láska mezi přistěhovalou Ruskou, která se dá na prostituci, a mladým bezdomovcem  v Berlíně je tak silná, že Kalle je pro Irinu schopen změnit své zvyky, najít si práci, dokonce kuchyňskou pilkou rozřezat tělo jejího klienta, který zemřel při pohlavním aktu. Film přes krvavou scénu zůstává romantickou pohádkou o dvou outsiderech ve městě. Stane se možná novým hitem německých kin, přijdou na něj davy. Zaslouží si to. Je to dobrý film.

Záběr z filmu Štěstí

Záběr z filmu Štěstí

Známou německou režisérku Doris Dörrie děsí, že většina dnešních evropských filmů zůstává v „ochranné zóně“ festivalů, že nemají žádnou širší distribuci a jsou něco na způsob bibliofilií, které si mezi sebou půjčují milovníci knih. Doris Dörrie chce, aby její díla vidělo maximum diváků. Jenže je možné filmy o válkách, utečencích a zločinech proti lidskosti, které tvořily páteř letošního Berlinale, distribuovat mezi nefestivalové diváky? Mají občané, vystrašení a nervózní z krizí svých států a společností, vůbec ještě náladu dívat se na alžírské utečenecké tábory, na zločince a migranty natočené hektickou ruční kamerou?

Tykwer běží o život

Už čtyřicet let - po velkém propadu evropského filmu v sedmdesátých letech - se řeší, jaké obrazy lidé chtějí vůbec vidět. Chtějí skutečnost, anebo pohádku? Problémové snímky, k nimž je mainstreamový trh chladný, zůstávají tím pádem bez distribuce. Jejich jedinou šancí je pak skutečně festivalový okruh, ochranná zóna, jak o ní mluvila Doris Dörrie. Stejné diskuse probíhaly na největším německém festivalu i letos. Mají lidé náladu vidět filmy o negativních aspektech globalizace? Chtějí je? Má smysl takové filmy vůbec točit?

Záběr z filmu Wernera Herzoga Cela smrti

Záběr z filmu Wernera Herzoga Cela smrti

Letošní Berlinale můžeme vnímat i jako hlas, že snímky o zlech globalizace či o nových krizových územích mají své zastánce. Co žene nestora německé kinematografie Wernera Herzoga, aby natočil dokumentární film o tom, co si myslí a co cítí vězni, kteří budou za několik dní popraveni? (Jeho snímek Cela smrti byl v Berlíně uveden ve zvláštním programu mimo soutěž). Co žene slavného německého režiséra Toma Tykwera, který kdysi natočil hit Lola běží o život, aby se angažoval v Africe? Tykwer přitom nyní dokončuje americko-německý film Atlas mraků, nejdražší německý film všech dob (s rozpočtem 110 milionů euro), s Tomem Hanksem a modelkou Halle Berry v hlavních rolích. Tykwer má vystaráno. Proč se tedy vlastně začal angažovat ve filmovém průmyslu v Keni, spojil síly s tamní režisérkou Judy Kibinge a začal s ní natáčet film Something Necessary v oblasti slumů v Kibeře v Nairobi? Má vyprávět o skutečném životě v zemi, kde žije 1,5 milionů lidí s virem HIV, tedy 6,3 procent populace. „Čím lepší je film, tím větší má publikum, tím víc peněz vydělá a tím větší je pravděpodobnost, že další producenti budou investovat do místního filmového průmyslu a tím pádem vznikne víc filmů o Africe,“ uvažuje o jedné z možných příčinností Tom Tykwer.

V chudinské čtvrti keňské metropole Nairobi vybuchlo potrubí s palivem.

V chudinské čtvrti keňské metropole Nairobi vybuchlo potrubí s palivem. Zahynulo nejméně 100 lidí. (12. září 2011)

Obyvatelé chudinské čtvrti keňské metropole Nairobi sledují místo, kde vybuchlo

Obyvatelé chudinské čtvrti keňské metropole Nairobi sledují místo, kde vybuchlo potrubí s palivem. Zahynulo nejméně 100 lidí. (12. září 2011)

Je smyslem filmu, aby vznikaly filmy o chudobě v Africe? Aby pomohl dětem žijících ve slumech v Kibeře? „Když jsem viděl, jak vypadá situace v Nairobi, věděl jsem, že chci bezpodmínečně něco udělat. Jediné, co však umím, je točit filmy,“ odpovídá Tom Tykwer. Keňský film Something Necessary bude stát pouhých 500 tisíc euro, tedy pětisetinu toho, co Atlas mraků. Objeví se tam scény z každodenní reality slumů v Kibeře: přepadávání a vydírání místních obyvatel  organizovanými gangy, znásilňování, zabíjení.

Děti dokáží být výkonní zabijáci

Je možné, že snímky o tématech, nad nimiž obvykle zavíráme oči, se díky filmu dostanou do centra pozornosti? Že nás budou zajímat nejen romantické příběhy, nýbrž též díla o obchodu s lidmi, o genocidách, které zatím zůstaly nepotrestány? Možná, že se ve filmu opravdu něco děje, když na letošním Berlinale dostal jednu z hlavních cen festivalu kanadsko-francouzský film Rebelka, natočený v Kongu (Stříbrný medvěd za herecký výkon hlavní představitelky Rachel Mwanzy).
Rebelka je dvanáctiletá dívka, jmenuje se Komona. Její vesnici přepadli rebelové. Postříleli dospělé a děti odvezli v člunech do džungle. Vycvičili je na střelce. Dětští vojáci jsou neohrožení, míří přesně a nemají zábrany dospělých. „Ztratili jste rodiče, ale váš táta a máma je samopal,“ poučuje děti velitel rebelů zvaný Velký tygr.

Záběr z filmu Rebelka

Záběr z filmu Rebelka

Komona věří, že postřílení domorodci se stali duchy, kteří se pohybují všude okolo, potření magickým mlékem z kokosovníků. Když se objeví vládní jednotky, dívka přežije střelbu zblízka a stává se válečnou čarodějnicí velitele rebelů. Dostane od něj magický samopal. Virtuální svět se propojuje se světem reality i v dalších momentech, například když děti musejí sledovat filmy o zabíjení, a to proto, aby lépe a neohroženěji zabíjely.

Komona však uteče od Velkého tygra s černošským albínem, s chlapcem, kterého má svým způsobem ráda; pokud je možné v extrémní situaci o lásce vůbec mluvit. Po nějaké době se stane jeho ženou. Komona a albín procházejí vypálené vesnice, kde přežívají tu a tam domorodci. Ti mají z bojovníků respekt a  žádají od chlapce kouzelný talisman na ochranu před válkou, protože albínům v Africe jsou přisuzovány nadpřirozené schopnosti. Jenže vojáci Velkého tygra oba utečence dostihnou, chlapci useknou hlavu a Komona se musí stát ženou velitele.

Kambodžský sen a jeho konec

Jeden z nejzajímavějších dokumentárních filmů letošního festivalu byl promítnut v programové sekci Mezinárodní fórum mladého filmu a jmenoval se Zlatá dřímota (ve stejné sekci, kde loni běžel český dokumentární film Nesvatbov). Natočil ho třicetiletý francouzsko-kambodžský režisér Davy Chou.
Zlatá dřímota je výpravou do 60. a 70. let v Kambodži, kdy se v kinech sladce snilo na romantických filmech se zpívajícími a tančícími hrdiny. Tehdy totiž Kambodža byla filmovou velmocí - jako dnešní Indie či Filipíny. Kambodžské filmy vycházely z postkoloniální euforie. Mezi lety 1960–1975 tam vzniklo 400 celovečerních filmů v deseti filmových studiích vystavěných podle hollywoodského vzoru. Filmový průmysl měl k dispozici zhruba patnáct superstar, oslavovaných jako bozi. Dokonce kambodžský král, později prezident a hlava státu Norodom Sihanuk, byl filmový režisér, který štědře podporoval kinematografii, točil filmy a pořádal festival.

Záběr z filmu Zlatá dřímota

Záběr z filmu Zlatá dřímota

Dokument Zlatá dřímota však vypráví především o současnosti, protože jizvy po genocidě sedmdesátých let se nezahojily. Kina byla v době šílenství Rudých Khmerů zbořena, studia zdevastována, filmaři zavřeni či donuceni odejít do emigrace. Rudí Khmerové neměli rádi nic, co mělo příchuť „buržoazní pakultury“ nebo „plytké zábavy“. Celá filmová scéna se všemi svými hvězdami byla vymazána, zavládl „komunismus doby kamenné“, který například zrušil peníze. Ti z filmařů, kteří přežili, jsou dnes staří, zlomení lidé. V nejlepším duševním stavu je filmová hvězda Dy Saveth, která dnes působí jako učitelka tance. Dílo patrně nejznámějšího producenta a režiséra Ly You Sreanga bylo kompletně zničeno.

Velká část dokumentu se odehrává v apokalyptickém interiéru kdysi slavného kina, kde je dnes tma, povalují se v něm odpadky, staré matrace či televizory. Tu a tam svítí olejová lampa, jako v katakombách. Na tomhle kdysi svatém místě vypráví filmoví režiséři o starých filmech a o filmových scénách, které už přes čtyřicet let neexistují. Vypráví, jak ještě po roce 1970, když už začala občanská válka, lidé masově chodili na melodramatické kambodžské filmy a sladce dřímali.

Kambodža, 1979 - 1,5 až 2 miliony obětí hladomoru

Kambodža, 1979 - 1,5 až 2 miliony obětí hladomoru

Ukázána jsou však v tom filmu i jiná místa. Například vrch zasvěcený Dy Saveth, kde měla být slavná star upálena. Režisér Ly You Sreang vypráví, jak po nástupu Rudých Khmerů v roce 1975 utekl do Francie, kde v továrně Citroen montoval startéry pro auta. V roce 2007 se vrátil do Kambodže. Třesou se mu ruce.
Genocida a deportace stály život 1,7 milionů lidí. Zachovalo se asi jen třicet celovečerních filmů z tehdejší slavné éry. Nicméně dokument Zlatá dřímota má i veselý tón. Jsou v něm ukázky z opusů jako Dvanáct sester (1968) nebo Hadí muž (1970). Jde o dílka bez valných kvalit, o hybridy mezi bollywoodským melodramem a hongkongskými béčkovými akčňáky. Lidem tyhle filmy pomáhaly snít. Pak přišel diktátor.

Humanitární pracovnice a režisérka Angelina Jolie

Filmy zlaté dřímoty a béčkový brak natáčela i Angelina Jolie. Žena, která teď bojuje za práva bosenských Muslimů, zmasakrovaných srbskou soldateskou v Srebrenici. V době, kdy vypukla válka v Jugoslávii, Jolie brala drogy, pózovala nahá před kamerou, tančila  ve videoklipech, ukazovala své tetování. Časem začala hrát ve filmech, které se staly kasovními trháky.  V šestadvaceti natočila v Kambodži film o chladnokrevné killerce Lara Croft – Tomb Raider (2001), inspirovaný počítačovou hrou.

Angelina Jolie přivezla mimo soutěž svůj debut, válečnou romanci V zemi krve a...

Angelina Jolie přivezla mimo soutěž svůj debut, válečnou romanci V zemi krve a medu. Na charitativním galavečer "Cinema for Peace 2012" získala cenu míru. Rozostřený pán v pozadí nejobletovanějšího páru je Saruman, Christopher Lee.

Pak začala věřit na humanismus. Působila v Afghánistánu, v Sierra Leone, v Egyptě, Kongu, Kosovu, na Haiti a v dalších oblastech zničených válkami a katastrofami. Starala se o výživu lidí, o to, aby tamní děti měly nějaké hračky. Někdy s ní cestoval i její partner Brad Pitt. Potom přišla práce pro UNHCR, důležité filmové role, velké vlastní peníze investované do humanitárních projektů. „Jsem si jistá, že když všichni lidé budou vědět, co se odehrává ve světě, bude jim jasné: my všichni musíme jednat,“ praví herečka. A tak se Jolie dostala až do Bosny. „Věděla jsem tak málo o válce v Bosně, protože tehdy, když ta válka začala,  jsem byla teenager. Po všechna ta léta, která jsem strávila prací pro Organizaci spojených národů a mluvila s lidmi z amerického ministerstva zahraničí, jsem hledala příčiny a rozuzlení téhle války. Dosud jsem nebyla  schopna najít někoho, kdo by mi vysvětlil, co se tehdy stalo a proč. Ale vím, že v každém konfliktu, v každé situaci, která má co činit s nelidskostí, jsou věci, které se nedají pochopit ani racionálně vysvětlit, protože jednoduše nedávají žádný smysl. Ale pro mě je velice znepokojující, když se jedna skupina obyvatel obrátí proti druhé skupině v zemi, která je vzdálená od Itálie čtyřicet  minut,“ řekla v Berlíně, kde uvedla svůj režijní debut v Bosně pod názvem V zemi krve a medu (uveden na Berlinale ve zvláštním programu mimo soutěž).

Jde o příběh bosenské ženy, malířky, která se dostane do srbského zajateckého tábora. Prvotním impulsem pro vznik díla byl osud bosenské zpravodajky UNHCR pro poválečné oblasti. „Ta žena mi vyprávěla svůj příběh - jak ji vojáci používali jako lidský štít, jak se další ženy musely před vojáky svlékat a tančit… Tu Bosňanku nikdo nezná, ale já jsem jí chtěla dát hlas. Kvůli ní jsem ten film udělala.“

Angelina Jolie

Angelina Jolie

Zároveň Angelina Jolie mluví o bezmoci umění. „Nemyslím si, že film něco změní. Ale aspoň díky mému filmu začne nějaký dialog, který upozorní svět na to, co se v Jugoslávii stalo a začne se diskutovat nad problémy, se kterými bojujeme dodnes. Znám ten region velmi dobře a vím, že to je hodně kritická  oblast. A je důležité, když film naznačí, že všichni máme něco společného v době, kdy se jedna skupina lidí  separuje od druhé.“

Slavný srbský režisér Emir Kusturica nazval bosenský film Angeliny Jolie „propagandou hollywoodské továrny na lži“. Neví se, zda na konci února bude film v Srbsku vůbec distribuován. V té době má být totiž nasazern v zemích bývalé Jugoslávie. Srbové mají obavy, že film zachycuje situaci černobíle a falešně.

Filmový režisér Emir Kusturica před koncertem v Praze, kde vystoupil 22.

Filmový režisér Emir Kusturica před koncertem v Praze, kde vystoupil 22. července 2011 s The No Smoking Orkestra na festivalu Sen letní noci.

Na cestě za ztraceným bratrem

Myslím, že žijeme ve velké iluzi, kterou letošní Berlinale vlastně jen podpřilo. Projekt Toma Tykwera v Keni nebo režijní debut Angeliny Jolie o Bosně možná uvidí nejen festivalové publikum.  Nicméně beztak těch diváků nebude příliš. A ti, co se na to do kina vypraví, ve většině pak pokývou hlavou a řeknou si – na rozdíl od Angeliny Jolie –  že se s tím stejně nedá nic dělat. Budou chtít dřímotu, své snění. To je hlavní role filmu. Na tom nic nezměnil ani profízlovaný komunismus, ani krizový kapitalismus. Lidé vesměs chtějí své romantické komedie a  bum bum filmy. Dvě hodiny virtuálního vzrušení, pak si dát kávu, v klidu povečeřet.
Pochybuji, že Chorvaté nebo Bosňané v něm najdou ve snímku Angeliny Jolie nějaké zalíbení. Natočilo se přece už několik dokumentárních filmů, které ukazovaly masakr 8000 civilistů ve Srebrenici a přišlo na ně pár set diváků, v zemích bývalé Jugoslávie skoro nikdo. Vznikla řada dokumentů o týrání obyvatel Afriky. Co se po nich změnilo?

Záběr z filmu Michela K. Zongo Cesta naděje

Záběr z filmu Michela K. Zongo Cesta naděje

Ve filmu Michela K. Zongo Cesta naděje (koprodukce Burkina Faso – Francie) se vydává Fernand Zongo, režisérův bratr, přeplněným a rozvrzaným autobusem z Burkiny Faso na Pobřeží Slonoviny (snímek byl v Berlíně uveden v programové sekci Mezinárodní fórum mladého filmu). Fernand chce zjistit, kde a proč zemřel jeho bratr Joanny Zongo, který roku 1978 odešel pracovat na Pobřeží Slonoviny na kakaovou plantáž. Fernand Zongo vyjíždí z města Koudougou, cestuje po cestách necestách, občas i po docela pěkných astfaltkách, překročí řeku Leraba, kolem níž operují rebelové. Mluví s lidmi, kteří pracovali na kávových nebo kakaových plantážích u Vavuy, Soubré nebo Sinfry. Nakonec, po úmorné cestě, najde lidi, kteří jeho bratra znali. Dozví se, že Joanny pracoval na kakaové plantáži, byl pilný, dělal za čtyři, miloval ženy a nakonec dostal malárii. Jeho osud je podobný statisícům dalších osudů v této oblasti: „Tady, když lidi zahynou, odejdou nebo se přestěhují, tak po nich stopy rychle zmizí. My nejsme jako Evropané,“ říká muž, který Joannyho znal. Příběh se uzavírá, film končí. Filmy o genocidách mají osud jako Joanny Zongo.

Ano, burcujících filmů bylo na letošním Berlinale několik desítek. Noviny o nich psaly se stejným zaujetím jako o krizi eura. Na každý z těchto filmů přišlo několik set, možná tisíc diváků. Další  osud těch děl je však nejistý. Je vůbec zajímavé, že přes všechnu globalizaci a informační superdálnice zůstávají filmy o problémech tohoto světa uzavřeny ve svých malých diváckých ghettech.                                 

Autor:


Šafářová v Rozstřelu: Trenéři se mi dřív smáli. Teď je první na světě





Hlavní zprávy

Další z rubriky

Sbohem, Kavárno... (Za ilustrační snímek byl zde použit záběr, na němž se 4.
Sbohem! Editor Kavárny on-line Josef Chuchma se loučí

K třicátému červnu 2013 byla uzavřena dosavadní existence Kavárny on-line, která vznikla z mé iniciativy, coby editora "papírové" Kavárny v MF DNES. Chtěl...  celý článek

Torontský starosta Rob Ford se přiznal, že v minulosti kouřil crack.
ZÁPISNÍK: Naše česká Kanada. Jak starosta řádil, lhal a měl podporu

Škromach oceňoval konspirační teorie. Srovnání: česká politika a starosta Toronta, který kouří crack, lže a pije. Boj proti drogám selhal. To jsou témata...  celý článek

Sjezd ČSSD v Brně - (zleva) brněnský primátor Roman Onderka, jihomoravský hejtman a kandidát na předsedu ČSSD Michal Hašek a Zdeněk Škromach (18. března 2011)
ZÁPISNÍK: Troubové a hněv. ČSSD, ani Zeman nechápou míru vzteku v zemi

Soutěž o nejpitomější výmluvu v sociální demokracii. Podlehl Zeman přesvědčení o neomylnosti? Babiš jde nahoru. To jsou témata zápisníku "Minulý týden"...  celý článek

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.