Je dobře, že vláda řekla "ano". Nikoli proto, abychom se cítili hrdiny. Nikoli proto, abychom zas slepě kývali na přání mocnosti. Bez základní důvěry mezi spojenci by se světový řád zhroutil.
Američané věřili, že postkomunistická chudá země bude schopna a ochotna bojovat za demokracii. Nyní je na nás, abychom věřili, že Američané mají dobrý důvod k případnému úderu na Irák.
O mnoho víc než víra však k dispozici není, a proto je dobře i to, že vláda se zaštítila odkazem na rezoluci OSN. V tomto případě nejde o taktiku chytré horákyně - válčit i neválčit.
Ozbrojený útok je a musí zůstat absolutně krajním řešením konfliktů mezi státy, a to i když z našeho pohledu je hranice mezi dobrem a zlem křišťálově zřetelná.
Dřív než útok, při kterém zemřou lidé, kteří nic neudělali, začne, musí být odstraněny pokud možno všechny pochybnosti. Mnoho z nich jistě zazní v parlamentní debatě - naši účast v případném boji musí schválit zákonodárci.
Komunistům velí ideologie být proti, proto má jejich slovo menší sílu. Všechny ostatní argumenty zastávající se mírového řešení irácké krize je však třeba brát s plnou vážností.
Česko není velkým hráčem v Perském zálivu. Svou malou roli by však mělo hrát čestně a důstojně.
Parlament by tedy měl rozhodovat po maximálně důkladném zvážení všech pro a proti. V tom je jeho úloha těžší než úloha vlády. Ministři se nemohli vysmát spojeneckým smlouvám.
Poslanci jsou zavázáni demonstrovat vůli občanů. A společnost je v otázce války ostře rozdělena. Jak zastánci, tak odpůrci útoku mají velmi silné argumenty.
I tak by se měli zákonodárci nakonec přidat k vládě. Zejména však proto, že bez důvěry mezi spojenci by se svět zhroutil.
