Je tady, za dveřmi - to pokud někomu připadají New York a Moskva příliš daleko.
Dne 11. března Madrid prožil své 11. září. Stal se terčem útoku, jehož záludnost nechápe a jenž útočníkům nepřinese žádný zisk. Mrtví se stali obětí konfliktu, který se jich příliš netýkal, který nemohli ani řešit a s nímž neměli nic společného.
Co však nejvíce děsí, je chladnokrevnost, s níž se útočníci vydali zabíjet. Toto nebyla klasická teroristická akce podle známého španělského vzorce, při níž vybuchne bomba v koši na odpadky. Teď nadešla nová éra umírání. Kdo to udělal, chtěl zabíjet co nejúčinněji.
Tohle nebyla politicky motivovaná akce, tohle byl dopodrobna naplánovaný mlýnek na maso. Byla to vojenská akce. Španělsko je ve válce. Ale s kým?
Masakr nenesl zrovna rukopis baskických separatistů z ETA, přestože ti měli důvod dát o sobě hlasitě vědět. Vypadají na odpis a tohle byl čin šelmy zahnané do kouta. Jenže: ETA má ruce od krve, ale hromadná poprava tolika lidí k ní úplně nesedí. Jejím cílem bývali spíše vládní úředníci a policisté.
Vnucuje se tedy jiné řešení - byla to Al-Kajda s odvetou za Irák? Ale není to příliš paranoidní závěr? Vyberte si - ETA, nebo Al-Kajda? Těm mrtvým je to jedno. Ale pro živé by Al-Kajda jako viník automaticky znamenala, že to nebyla španělská vnitřní záležitost. Hrozba by zalehla Evropu.
V každém případě terorismus zase udělal pokrok. Atentát sám o sobě už není cílem. Tím je počet obětí. Má být co nejvyšší. Letiště jsou už dobře střežena, a tak vrazi vyhodili do povětří vlak.
I tam budou proto možná zavedena bezpečnostní opatření. Tak vyhodí do povětří plný autobus nebo raději hned dva. Nedá se to vypnout. Nedá se tomu vyhnout. Musí se s tím žít a musí se s tím bojovat.
