S Robertem McNamarou, americkým ministrem obrany, který stál v čele posilování americké vojenské přítomnosti ve Vietnamu, jsem se poprvé setkal v létě roku 1967. Krátce předtím jsem se vrátil z cesty do Jižního Vietnamu, kde jsem byl jako reportér týdeníku New Yorker svědkem zpustošení dvou provincií, Quang Ngai a Quang Tinh, americkým letectvem.
Americká politika byla zřejmá. Letáky shazované na vesnice hlásaly: "Členové Vietkongu se skrývají mezi nevinnými ženami a dětmi ve vašich vesnicích... Využívá-li Vietkong v této oblasti vás nebo vaši vesnici k tomuto účelu, můžete očekávat smrt z oblohy."
Smrt z oblohy skutečně přišla. Následovalo shazování dalších letáků, které vesničany informovaly: "Vaše vesnice byla vybombardována, protože jste ukrývali členy Vietkongu... Vaše vesnice bude vybombardována znovu, budete-li jakýmkoliv způsobem krýt členy Vietkongu."
V provincii Quang Ngai bylo zničeno přibližně 70 procent vesnic. V té době mi bylo třiadvacet let a neměl jsem žádnou představu o tom, co je to válečný zločin - teprve později mi začalo být jasné, že právě toho jsem byl ve Vietnamu svědkem. (O pět měsíců později, v březnu 1968, spáchali američtí vojáci masakr v My Lai.)
Nechal mě pracovat, nic neříkal
Dobře známý muž s lesklými brýlemi bez obrouček a s nepoddajnými vlasy ulízanými dozadu, jako by byly ze skla, mě přivítal ve dveřích kanceláře, která se zdála velká jako tenisový dvorec. Vyzařovala z něj úžasná neklidná energie a já měl pocit, že ji tento člověk nedokáže utlumit, ani kdyby chtěl. Krátce poté, co jsem mu začal sdělovat své postřehy, mě vzal k mapě Vietnamu a požádal mě, abych mu označil zpustošené oblasti.
Měl jsem pocit, že jeho žádost je ve skutečnosti zkouška - zkouška, na niž jsem byl připraven, poněvadž jsem si do letadel předsunuté vzdušné kontroly brával mapy. McNamara dával najevo hluboké zaujetí, ale můj výklad nijak nekomentoval a pouze se mě zeptal, jestli o tom mám něco písemně. Řekl jsem, že ano, ale jen v rukopisné podobě. Navrhl mi, abych text přepsal na stroji, a poskytl mi kancelář jednoho generála, který byl právě mimo.
Netušil ovšem, že můj článek má délku celé knihy. Trvalo mi tři dny, než jsem ho nadiktoval do generálova přepisovacího stroje. Hotový projekt jsem předal McNamarovi, který mi poděkoval, ale nic dalšího k této záležitosti nedodal - ani tehdy, ani kdykoliv poté.
Znemožněte ho
O patnáct let později, konkrétně v roce 1982, když Neil Sheehan sbíral podklady pro svou knihu o válce A Bright and Shining Lie (Jasná a zářivá lež), narazil na dokumenty týkající se mého rukopisu přepsaného za pomoci Pentagonu. Podle těchto dokumentů zaslal McNamara můj text americkému velvyslanci v Jižním Vietnamu Ellsworthu Bunkerovi, který požádal jistého Boba Kellyho o sepsání celkové zprávy s cílem zdiskreditovat moje svědectví a současně se pokusil přimět časopis Atlantic (velvyslanec Bunker se totiž mylně domníval, že můj článek má vyjít právě tam), aby "odmítl zveřejnění".
kdo byl robert mcnamaraNarodil se 9. června 1916 v San Francisku, v rodině prodejce bot, která měla irské kořeny. Studoval matematiku, ekonomii a filozofii na Kalifornské univerzitě v Berkeley, v roce 1939 dokončil magisterské ekonomické studium na Harvardu. Rok pracoval jako účetní, vrátil se na Harvard coby asistent, věnoval se systémové analýze a své schopnosti vložil do služeb armády USA. Roku 1943 vstoupil do letectva v hodnosti kapitána. Z aktivní služby odešel roku 1946 v hodnosti plukovníka. Nastoupil do firmy Ford Motor Company a promyšlenou strategií, kterou prosazoval, se obchodně osvědčil. 9. listopadu 1960 se ve Fordu vyšvihl do prezidentského postu - jako první člověk pocházející mimo rodinu Fordů. Jenže americký prezident John F. Kennedy si McNamaru záhy vybral pro křeslo ministra obrany a ten do něho usedl již 21. ledna 1961. Vydržel v něm sedm let, do února 1968, tedy i za prezidentování Lyndona B. Johnsona, s jehož strategií války ve Vietnamu nesouhlasil a z funkce se raději nechal odvolat. Antikomunista McNamara soustředě měnil a budoval vojenskou strategii USA a během jeho vládnutí dramaticky rostl vojenský rozpočet země - a nejen kvůli válce ve Vietnamu (z 48,4 miliardy dolarů v roce 1962 na 74,9 miliardy dolarů v roce 1968). Vzápětí po odchodu z aktivní politiky byl McNamara jmenován (v dubnu 1968) ředitelem Světové banky. Ve funkci působil do června 1981. Soustředil se na boj této instutice proti chudobě formou podpůrných programů, které potřebným měly dodat nejen "hmotu", nýbrž i know how. Robert MacNamara, muž presbytariánského vyznání, se oženil v roce 1940 se svou láskou z mládí Margaret Craigovou, měli spolu syna Roberta a dceru Kathleen. Manželka podlehla v roce 1981 rakovině. V roce 2004 se McNamara znovu oženil, s italskou rodačkou Dianou Masieri Byfieldovou. |
Snad proto, že ho frustrovala neschopnost najít v mém svědectví faktické chyby, připojil autor zprávy alespoň několik redakčních poznámek, které nejlépe vystihovaly pomýlené uvažování, na němž byla válka založena. Podle jeho názoru jsem si neuvědomoval některé polehčující okolnosti pro zkázu, jíž jsem byl svědkem. Například jsem prý nevěděl, že "obyvatelstvo je veskrze nepřátelské". Vietkong přitom ze svého pohledu hájil vůli lidu. Z hlavního důvodu, proč tuto válku vůbec nerozpoutávat - totiž z naprosto zjevné nenávisti většiny obyvatel vůči americké invazi a okupaci -, se tedy stalo její ospravedlnění.
Nejlepší byl při pláči
Když jsem v roce 1998 absolvoval další dlouhý rozhovor s McNamarou, netýkal se již Vietnamu, nýbrž jaderných zbraní - v této otázce jsme se shodli stejně dokonale, jako jsme se kdysi neshodli v otázce Vietnamu. Oba jsme byli přesvědčeni, že jediným rozumným způsobem, jak naložit s jadernou bombou, je zbavit se jí.
McNamarův obrat v této věci byl dramatický. Více než kterýkoliv jiný vládní činitel byl totiž právě on zodpovědný za institucionalizaci klíčové strategické doktríny jaderné éry, totiž doktríny jaderného odstrašení, která je rovněž známá jako "vzájemně zaručené zničení". Nyní se chtěl této doktríny zbavit.
Nakonec jsme se sblížili i v otázce Vietnamu, neboť McNamara po dvou desetiletích mlčení vydal knihu In Retrospect (Při zpětném ohlédnutí), v níž zavrhl vlastní někdejší odůvodnění této války. Kennedyho a Johnsonově administrativě dokonce napsal slavnou větu: "Mýlili jsme se, strašlivě jsme se mýlili."
Mnozí McNamarovi kritici tvrdí - podle mne právem -, že tento muž nedospěl k plnému pochopení tehdejších událostí a že se usilovně snažil poukazovat na vznešené záměry, které realita nedokázala naplnit.
Jak vznešené však mohou být záměry, když jsou fakta odhalující jejich strašlivé důsledky snadno k dispozici, avšak zůstávají přehlížena? Měl být McNamara ve své lítosti otevřenější? Měl. Měl ji vyjádřit dříve? Zajisté. A především: měl nikdy nedoporučit válku, měl se nikdy nepostavit se do jejího čela a měla americká válka ve Vietnamu nikdy nezačít? Probůh, ano.
Dvacáté století za sebou zanechalo hromady mrtvol, které se nyní opět vrší. Kolik veřejných činitelů McNamarova významu však někdy vyjádřilo jakoukoliv lítost nad vlastními přehmaty, pošetilostmi a zločiny? Mohu uvést pouze jedno jméno: Robert McNamara. Kdyby mu byla nějakou nepravděpodobnou náhodou někdy odhalena socha, nechť ho zachycuje při pláči. V tom byl nejlepší.
© Project Syndicate, 2009.
o autoroviJonathan Schell se narodil v roce 1943. Publikoval v takových periodikách jako The Nation, The New Yorker či TomDispatch. Autor řady knih: debutoval již roku 1967 publikací The Village of Ben Suc, tou zatím poslední je předloňská The Seventh Decade: The New Shape of Nuclear Danger. Člen Institutu národa, vede kurz jaderného dilematu na Yaleově univerzitě. |
