Výsledkem je, že aktuální ministryně Kopicová vítá žáky a rodiče do nového školního roku konstatováním, že jsou české školy téměř v troskách. A - jak jinak - že potřebují urychlenou reformu. Smutné je, že má podle všeho pravdu.
Školství se u nás přitom reformuje jaksi permanentně. Tolik smělých plánů - Bílých a kdovíjak barevných knih školství, státních maturit, nestátních maturit, jedněch přijímaček, trojích přijímaček, internetu do škol a ze škol - snad nezažila žádná jiná oblast státní správy.
Pořád se vytvářely a rozpouštěly nějaké reformní a poradní týmy, rokovalo se, konferovalo, ohlašovalo reformy, protestovalo a reformy zase stahovalo. Pokaždé s neochvějným přesvědčením, že právě teď přichází ta zázračná kůra, která to všechno začne obracet k lepšímu.
Upřímně řečeno, po takovém svistotu idejí a reforem je ještě docela zázrak, že školy alespoň stojí, učitelé a žáci do nich poměrně pravidelně docházejí a některé děti se dokonce od učitelů snad i něco dozvědí. Kdyby se takovéhle léčebné metody aplikovaly na pacienta v nemocnici, měl by patrně už dlouhá léta po pohřbu.
Člověk by přitom očekával, že právě školství by mělo být snad nejvíce imunní proti následkům střídání vlád. Jistě existuje pravicový a levicový přístup ke školnému na univerzitách, ale jinak nevidím důvod, proč by se zrovna nad osnovami, maturitami nebo třeba platy učitelů měly vést nějaké zásadní politické spory. Možná jsem naivní, ale řekl bych, že pravicová pravidla pravopisu by se od těch levicových neměla zase až tak lišit.
Jestliže všichni politici bez rozdílu mluví o tom, jak je naše budoucnost závislá na vzdělanosti a konkurenceschopnosti a tedy rozvoji inteligentní populace, mělo by být přeci docela samozřejmé, že se dokáží shodnout na několika základních směrech, kudy se mají školy a nebozí učitelé ubírat a že budou právě do škol investovat více, aby pak v budoucnu nemuseli tolik investovat do dávek pro nezaměstnané. Shoda napříč politickým spektrem, říká se tomu v již deformovaném a základní škole velmi vzdáleném jazyku politiků.
O to se ale žádný z nich ještě ani poctivě nepokusil, nemluvě o výsledku. Na ministerstvo v pěkné budově na pražské Malé Straně se povětšinou posílali politici buď za zásluhy, nebo jako do trafiky, když bylo potřeba ještě nějaké křesílko pro stranického kolegu či koaličního partnera.
To samozřejmě neplatí o všech, ale dělo se to až podezřele často. Zatímco o ministerstvo pro místní rozvoj, přes které tečou evropské peníze, bývala v posledních letech tradičně rvačka, školství prostě na někoho tak nějak zbylo.
V tom vlastně ta zmiňovaná politická shoda fungovala. Měla bohužel jen jediný bod: školy máme na háku.
Vsaďte se, že bude fungovat i po volbách.
