Jedu na měsíc do Thajska, chci být totiž sám, oznámil mi jednoho dne kluk, o němž jsem si myslela, že s ním chodím. Od té doby navštívil Peru, Ekvádor, Vietnam a jiná úžasná místa. Naposledy mi posílal fotky z duchovního pobytu v pralesích Kostariky z jakési komunity vedené osvíceným Židem. Pokud zrovna někde necestuje, tráví Petr čas v Česku, kde jako profesně úspěšný muž generuje potřebné finance. Volný čas pak vyplňuje jógou, večírky, večeřemi v restauracích a vztahy, které po vyprchání úvodní zamilovanosti boří. Užívat si, nevázat se a žít život naplno - dalo by se říci, že vede zábavný život. Je produktem generace, která své formativní roky prožívala v postrevolučních devadesátých letech.
Přebytky zakázaného ovoce
Když se roku 1989 zhroutil komunistický režim, ocitli se tehdy náctiletí nejen na prahu dospělosti, nýbrž také na okraji nekonečných možností. A hlavně: objevili kouzlo svobody. Nejen té, kterou skýtá běžné osamostatňování se a nacházení svého místa ve světě. Velká část mladých lidí vstupovala do života v jednom z nejzranitelnějších a nejsložitějších období, ve fázi, kdy i celá česká společnost najednou nevěděla, co se sebou, protože se před ní rozevřela svoboda v míře, kterou půl století neznala. Během několika týdnů zmizelo zakázané ovoce!
Zakázaného - a tím pádem i přitažlivého - ovoce existovala v komunistických letech nepřeberná nabídka. Hudba, literatura, názory, myšlenky, samozřejmě i věci materiální. Manifestace vlastního já a projevení názoru a osobnosti se totiž jevily jako nežádoucí a byly potlačovány. Kdežto na Západě, odkud ve velké většině ony "objekty touhy" pocházely, byly mládeži tyto "objekty" přístupné a dostupné. Což neznamená, že jí tam nebyly odepírány či nebyly označovány za nevhodné či prozatím nedoporučené. Jenže tato regulace i restrikce na Západě nepramenila ze svévolné ideologie jedné vládnoucí partaje, která měla pod palcem vše, nýbrž ze společenských norem nastavených přirozeným, většinou kontinuálním vývojem bez zásadních společenských zvratů. To mohlo třeba i znamenat, že se společnost snaží chránit mladistvé před impulzy, o nichž se domnívá, že je ještě nemůžou pochopit či sociálně vstřebat.
Ať tak či onak, na Západě existovala možnost svobodné volby, jaký duševní podnět si vybrat a jakým způsobem se vyhranit vůči společnosti či předchozí generaci a zda vůbec.
Hříbata vypuštěná z ohrady
Československá euforie, která nastala během revoluce, když se národy semkly a dýchaly pro společnou věc, byla vzápětí vystřídána euforií z palety nekonečných možností svobody. Jako z ohrady vypuštěná hříbata vycválali mladí Češi na otevřené prostranství a plnými doušky začali okoušet vše, co jim i jejich rodičům bylo dosud upíráno a co právě kvůli svému tabuizování občas nabývalo až mytických rozměrů. Byla to jedna velká party. Jack Kerouac by asi měl velkou radost.
Všichni mohli dělat všechno a všichni zkoušeli všechno. Kulturně-společenská anarchie se promítla do všech věkových oblastí, do osobních rovin i do některých profesních odvětví. Z plachých jedinců se stávali sexuální revolucionáři, ze zásadových svazáků neodpovědní floutci a z nevěřících Čecháčků vyznavači různých prazvláštních náboženství. A tak se četlo, poslouchalo, hrálo, studovalo, cestovalo, objevovalo, fetovalo, squatovalo a - pardon - šukalo. Všechno se muselo vyzkoušet, prožít, dokázat a dohnat.
Naštěstí se tato anarchie nepromítla do oborů, jako je medicína, a není známo, že by se třeba nějaký pilot dopravního letadla během letu rozhodl blouznit po letušce, aniž by zapnul automatického kolegu.
Musí to být efektní a cool
Proslulý spisovatel Haruki Murakami prostřednictvím jedné ze svých postav říká: "Svoboda a rozmach ega začaly být téměř synonyma." Murakami zde sice popisuje období byronovského romantismu, které vzniklo za období relativního klidu bez velkých společenských zvratů či válek, nicméně coby příměr výše popisovaného společenského prostředí se mi citát jeví jako použitelný. I dnešní třicátníci si dotvářeli své osobnosti, názory, hodnoty a šlapali si cesty ke své budoucnosti ve vakuu, v němž najednou chyběly akutní hrozby. Mnoho z nich využilo nové možnosti poznávat, zužitkovat své nabyté zkušenosti nejen pro sebe, nýbrž i pro společnost, a stali se tak těmi lepšími představiteli dnešní dozrávající generace.
Jenže častějším jevem je strategie "být na správném místě ve správný čas" nebo "hele, kámo, mám super kšeft". Leckdo se tak nejednou dostal k možnostem a pozicím neodpovídajícím jeho znalostem, zkušenostem a v některých případech i předpokládaným morálním hodnotám. Žádné pozvolné a poctivé stoupání po profesním žebříčku, nýbrž efektní přeskakování stupínků. V druhé půlce devadesátých let tak nebylo v Praze úplně výjimečné, že můj tehdy dvaadvacetiletý kamarád vlastnil jazzový klub.
Jiným příkladem by také mohly být kariéry jisté studentské aktivistky z roku 1989, později diplomatky, a její mladší, dnes již spíš smutně známé a propírané sestry Kateřiny, jejíž politická kariéra začala strmě stoupat díky incidentu s policií během demonstrace a de facto skončila v zábavném pořadu - a to, prosím, bez uvolnění. A jakkoli mohou být pohnutky dotyčné dámy pro politické aktivity chvályhodné, celé to její veřejné a politické angažmá vyhlíží v konečném součtu jako velmi plané a v ničem nekultivující tuzemskou politickou scénu, ač si protagonistka možná myslí pravý opak.
Jako by staré rčení "bez práce nejsou koláče" pro povážlivé procento profesí najednou nic neznamenalo. Rychle a s humbukem si odpracovat to své tak, aby byl výsledek dostačující či uspokojující, ale hlavní je, aby zůstalo zachováno dekorum společenského postavení a byly uspokojeny potřeby nutné pro pohodlný život včetně nadstandardních požitků. Jak jinak si vysvětlit kauzu vysokoškolských diplomů na právech v Plzni, u níž se lze mimochodem domnívat, že by v takovém rozsahu neprošla u vzdělávacích institucí ani za komunismu. Nebo povrchnost, nezájem a diletantství, které předvádějí někteří mladí novináři.
Potkávám často své vrstevníky zvláštně namyšlené a pyšné na to, že jsou úspěšnými profesionály a občas i intelektuály, kteří mají atraktivní zaměstnání a považují se za "cool". Jejich rozmáchlé ego a absence společenských norem a pravidel jim vtiskly pocit výjimečnosti a nepostradatelnosti. Často je tohle sebevědomí doplněno přesvědčením, že investovat do společnosti jako takové je zbytečné či přímo nesmyslné.
Když už jsme u toho přívlastku byronovská, lord Byron (1788-1824) vedl bouřlivý život protkaný milostnými skandály, dluhy, rozvodem, novými dobrodružstvími, bojem za italské politické hnutí či za řeckou nezávislost. A kromě toho napsal literární dílo, které jej přerostlo a přežilo. Generace třicátníků si z byronovské palety nevybrala možnost pokusit se změnit společnost k lepšímu, nýbrž zůstala pouze u sebe, u svých osobních rozkoší.
Sen námořníka
Když jsem nedávno byla na koncertě skupiny Vypsaná fiXa, podivovala jsem se, že - kromě pár mých přátel - jsem tam mezi náctiletými a dvacetiletými jedna z nejstarších. Koncert skončil a většina z těch mladších způsobně odešla, možná domů. A zůstali jsme tam my, ostřílení třicátníci. Ten večer mě ale bavil hlavně kvůli těm, kteří se potom tak rychle vytratili. Připadali mi dospělejší a odpovědnější. A svým způsobem možná veselejší a vyrovnanější ve své radosti. Třeba jako moje sestra Kamila, která si ve svých jedenadvaceti letech dokáže spoustu věcí užít - například koně nebo kickbox. Přestože sestra s úspěchem studuje a k tomu má dvě zaměstnání (nebo snad právě proto), zjevně ví, kde věci mají svůj limit a svoboda svá pravidla. Vědomí, že je život jako tenký led, který pod námi snadno může prasknout, v ní vyvolává při našlapování respekt.
Ti starší však mají někdy tendenci potají si idealizovat ty mladší, závidět jim a svým způsobem je obdivovat. Obzvlášť, když hodně z nás se na onom pomyslném ledu propadá tak, že o tom ani neví. Jsme ztracená generace, která bude dál kráčet s mokrýma nohama a nechá za sebou jen vzpomínku na hustou, mnohaletou party?
Jeden český malíř, aniž o tom komukoliv řekl, se pár dní před narozením svého dítěte vydal na plachetnici brázdit vody omývající Peloponés, aby si splnil svůj byronovský sen. Svou dceru pak kvůli tomu dlouhému výletu sice do sirotčince jako dotyčný lord nesvěřil, ale vychovávat ji nechtěl a už ani nebude. Stále maluje a teprve se uvidí, jestli jeho obraz Sen námořníka, kde mladý muž nastavuje svou smělou tvář větru a slunci, nakonec přežije a přeroste i jeho.
