Americký bubeník Billy Hart (nar. 1940) už překročil sedmdesátku: svou dráhu začal se soulovými mistry Otisem Reddingem nebo Jimmy Smithem a pokračoval se saxofonistou Wayne Shorterem. Ale dneska je Hart poněkud někde jinde.
Členové jeho současného kvarteta - pianista Ethan Iverson, tenorsaxofonista Mark Turner a basista Ben Street - jsou o pár desítek let mladší a debutovali vesměs koncem minulého století. Iverson mezi svými vzory jmenuje Ornetta Colemana a Igora Stravinského. Na tomto albu patří k hlavním tvůrcům nálady a stylu. Jeho hra je zdánlivě prostá, převládají plynulé jednohlasé melodie logického postupu a vývoje s téměř klasickým rozvíjením. Tenor Marka Turnera si občas vede podobným způsobem, ale jindy se rozletí do vypjatých coltranovských frází, jako by chtěl naznačit plnou šíři jazzových výrazů. Jeho skladba Nigeria dává Hartovi příležitost k rozsáhlému sólu nezvykle střízlivé zvukové intenzity: napětí tu vytvářejí nepříliš hlasité jednotlivé údery, zaznívající do ticha a klidu.
Saxofonista Mark Turner
Klavírista Ethan Iverson
Basista Ben Street
Zdá se, jakoby touto skladbou, šestou v pořadí, vlastně začínal závěrečný pětadvacetiminutový blok, který nejlépe představuje osobitý a nevšední ráz souboru. Následující Wasteland Marka Turnera zastupuje lyrický pól s klidnými dialogy tenoru a piana nebo bicích, a opět s Hartovými zvukově ukázněnými údery do naprostého ticha. Iversonovo nedoprovázené sólo Old Wood je prostě cudný lyrický kraťas (1:42) s „klasicky“ rozvíjenou melodií - v koncepci alba zastupující funkci normální jazzové balady. A závěrečný Hartův Imke's March se vynořuje z ticha s téměř neslyšitelným jemným pískáním tenoru v jeho nejvyšším registru, pak se rozvíjí jako „normální“ jazzové kvarteto, opět s melodickým rozvíjením, připomínajícím spíše klasiku, a přes pianissimo se znovu vytratí do ticha, čeřeného téměř neslyšitelným pískáním. Koncepce stavby je jasná: hudba se rodí z ticha a do něho v závěru také ústí.
Škatulkáři si stěží dovedou představit, že takovým způsobem se vyjadřují američtí černí jazzmani, vedení dvaasedmdesátiletým partnerem Jimmyho Smithe. Mohou odkazovat na to, že se se svým konceptem obrátili na mnichovskou značku ECM. Ale i pro její profil je toto album poněkud výjimečné. Je to spíše další důkaz, že v dnešním jazzu se můžeme dočkat čehokoliv a že dříve celkem spolehlivé dělení podle žánrů a stylů přestane sloužit jako základní orientační pomůcka. V každém případě to však ukazuje, že i pro posluchače navyklé na jazzovou tradici dnes může vznikat hudba i pro ně poslouchatelná, přitom se však značně lišící od toho, co slýchali dřív.
O albuBilly Hart: All Our Reasons CD, stopáž 59:36. Vydala firma ECM Skladby: Autorem je Billy Hart, vyjma autorství uvedeného v závorkách 1. "Song for Balkis" - 12:53  Obal alba All Our Reasons Obsazení: Billy Hart - drums
|
