“...lesbismus bohudík! - není jenom o tom, dostat se té druhé do kalhotek. Stejně tak ale neznamená, že lesbou je ta, kterou z toho její okolí podezřívá proto, že se zrovna nežene do vdávání a zakládání rodiny, ani ta, která nosí krátké vlasy a kalhoty.
Proces "přešupačení se" trvá mnohem déle než jednu noc a sexuální zkušenost s jinou ženou nemusí vůbec stát na jeho počátku. Lesbismus je především o odvaze žít podle toho, jak uvnitř sebe cítím. Nevzniká z nudy ani z přesycení, doprovázeného pocitem "nevím, co roupama dělat", není závislý na reklamě, ani na módních trendech.
Lesbismus nestojí na nenávisti k mužům, ale na lásce k ženám. Ta může mít spoustu podob: od důvěrného přátelství a obdivu přes něžné mazlení a sex až po klasické párové či přímo rodinné soužití. V lesbě, která se přijala, se obvykle všechny tyto aspekty protínají. Lesbismus není jen jakési "chudinkovské" genetické předurčení, ale především svobodná volba. Lesba-feministka ho chápe jako politikum, lesba-filozofka ho prohlašuje za svůj světonázor, lesba-umělkyně v něm hledá radost a inspiraci a pro tzv. krypto-lesbu představuje strom se zakázaným ovocem. Tajně a s obavami si tu a tam utrhne jablíčko a někde v skrytu se do něj lačně zakousne.”
Nosil jsem ten text v hlavě dva dny, nechával ho v sobě doznít. Přemýšlel jsem, co mi na něm vadí. Vždyť pohled na lesbičky v aktu lásky mě vždy vzrušoval. Myslím, že nejsem sám, většině mužů tento pohled vyhovuje (na rozdíl od pohledu na milující se muže). Že by to byl náhlý pocit zbytečnosti a odstrčenosti nás mužů?
Ne, je to v něčem jiném. Homosexualita a lesbismus v přírodě existují zřejmě od počátku existence dvojpohlavních organismů. Není jen výsadou lidí, lze jej někdy pozorovat například u psů (to jsem viděl osobně) a zřejmě i u dalších živočichů. Důležité je zde slovo někdy. Protože ať se tváříme jakkoliv liberálně, pravdou je, že jde o vztah nepřirozený, nenormální. Nechci říkat nemorální, protože kdo má právo určovat, co morální je a co není?
Nejvyšším zákonem všech živých organismů (dokonce i počítačových virů, které jsou v tomto velmi podobné živé hmotě) je potřeba se množit. Filosofové a hledači smyslu života rádi pátrají po odpovědi na tuto otázku a často končí ve vyšších sférách, ale já se chci úmyslně držet při zemi a vysvětlovat věci jednoduše. Podle mého názoru potřeba přivést na svět potomka a pak zaniknout, je jediným smyslem naší existence z hlediska přírody. Domnívám se, že neexistuje žádný vyšší cíl. Jsme jen nepatrné článečky v řetězu vývoje, nositelé genetické informace, kterou musíme předat dále, tím předáváním se genetická informace zušlechťuje (někdy degeneruje, to je také pravda), ve svém součtu lidstvo vyspívá a mění se. Bráno z tohoto pohledu je vztah dvou jedinců stejného pohlaví omyl přírody, plané spojení, ze kterého lidský rod (ani příroda sama) nemá žádný prospěch. Je to prohřešek proti nejvyššímu zákonu přírody. Homosexualitu ovšem nelze vymýtit, ani zakázat (ani vyléčit, pokud to vůbec nemoc je), a samozřejmě ani trestat. Stejně tak by se nemělo těmto lidem posmívat, málokdy za to mohou. Z hlediska zákona života je ale nutno, aby se homosexualita nazývala pravým jménem. Je nutno na ni pohlížet jako na úchylku a ne jako na něco žádoucího, módního, zajímavého a krásného. Jakmile to začnu balit do pseudofilosofických úvah o svobodné volbě a o tom, že lesbismus je především o odvaze žít podle toho, jak uvnitř sebe cítím, ztratil jsem schopnost rozlišovat mezi normálním a zvrhlým. V konečném důsledku to samozřejmě znamená degeneraci a zánik. A to je to, co mi na článku vadí. Ten článek prosazuje úchylku jako normu. Mimochodem, věta o svobodné volbě mi připadá zvlášť nevhodná a nebezpečná. Lékaři a odborníky nám bylo mnohokrát vysvětlováno, že homosexuálové a lesby žádnou volbu nemají. Nemohou si přikázat, že je od dneška bude přitahovat druhé pohlaví, když je nepřitahuje. Svobodnou volbu mají jenom (a tak jsem to také pochopil) dnešní feministky, které (ač ve skutečnosti fyzicky normální) už samou svobodou nevědí, co ještě dělat a jak ukázat svou nezávislost a tak se “svobodně” rozhodnou, že budou “teplé”. A zblblé publikum (těch zbylých 95 procent heterosexuálů) jim k tomu ještě tleská. Anebo snad se snaží autorka naznačit, že každá žena (feministka) je ve skutečnosti lesba, a teprve tím, jak jsou dnešní ženy (feministky) svobodné, mohou také žít podle toho, jak uvnitř sebe cítí? To by bylo tristní zjištění, statisticky by pak počet lesbiček překročil počet heterosexuálek několikanásobně a převrátil by úplně na hlavu všechny výzkumy, které kdy byly v tomto směru dělány. Opravdu by to pak také znamenalo, že úchylka se stala normou. Až mě z té myšlenky mrazí. Nerad bych, aby článek vyzněl puritánsky nebo tak, že zastávám jako jediné možné tzv. “normální” spojení, totiž vztah muže a ženy ve svazku manželském. Nemyslím si, že manželství je řešení ideální nebo něco, co by stálo za to uchovat stůj co stůj pro příští generace. Osobně se domnívám, že se instituce manželství přežila a je dobře, že zvolna zaniká. Je totiž postavena na idealizovaném očekávání, že je možno být eroticky přitahován jediným partnerem po celý život. Kdybych měl tu možnost, uzákonil bych svazky zcela volné dvou až tří jedinců, kteří by spolu žili za účelem množení lidského rodu. Zejména skupinka tří jedinců (buď dvou mužů a jedné ženy, nebo dvou žen a muže – podle naturelu) mi připadá zajímavá. Toto téma sice přímo s článkem nesouvisí, ale když už jsem to nakousl, dokončím myšlenku. Důvody jsou tyto:- Komunikace. Odborníci na manželství vědí, že nejvíce problémů vzniká v tzv. párové komunikaci, kdy jeden chce čehý a druhy hot. Při poměru hlasování 50:50 zákonitě vzniká patová situace, jsou-li oba partneři navíc tvrdohlaví, všichni víme, kam to vede. Ve skupince tří nikdy nemůže tato patová situace vzniknout. Dva snadno přehlasují třetího, aniž by měl dotyčný pocit, že ustupuje, přestože jeho hlas má stejnou váhu, jako hlas protivníka.
- Ekonomické postavení rodiny. Bylo by příjemné, kdyby do rodinného rozpočtu přispívali tři a ne dva. Nejen že by rodina byla na tom finančně lépe, ale v případě výpadku jednoho příjmu (např. dlouhodobé nemoci nebo nezaměstnanosti) by spíše vydržela nad vodou. Co se např. vaření týče, každá hospodyně ví, že není velký rozdíl vařit pro dva nebo pro tři.
- Úklid, výchova dětí, domácí práce by se dělily mezi tři a ne dva. Myslím, že ti (muži) nebo ty (ženy), které tyto nikdy nekončící práce vykonávají, by rovněž uvítali(y) ulehčení.
- Sexuální život. Úmyslně jsem si to nechal nakonec, ačkoliv je to možná to nejdůležitější. Nechci zabíhat do detailů, pouze se zmíním, že barevnost a rozmanitost takového života je neporovnatelná s obyčejným životem v páru. To by se zřejmě projevilo i na trvanlivosti takových svazků, a je možné, že by ubylo nevěry a následných rozpadů manželství, při nichž pak nejvíce trpí děti.
Chtělo by to ovšem zbavit se žárlivost a řevnivosti, ale i to lze, pokud se každý partner bude cítit rovnoprávně (samozřejmě nesmí být odstrkován). Zdá se vám to nemorální? Proč? Je to určitě morálnější (rovněž přirozenější a také zdravější), než řešení navrhované paní / slečnou Antošovou. To, že lidé žijí posledních pár tisíc let jen a jen v páru, je hlavně “zásluha” katolické církve, která neuznává žádnou rozkoš ani radost na Zemi a vždy se snažila, aby i instituce manželství byla jaksepatří chmurná, neradostná, zaměřena pouze ke zplození dětí. Ale to bychom se už dostali k úplně jinému tématu. Třeba o tom také někdy (někdo) napíšu.
