Výstava v pankrácké věznici slouží ke vzdělávání pracovníků ministerstva spravedlnosti, policistů či budoucích soudců. Jednou ročně v květnu tam pořádají den otevřených dveří a pietní akt bývalí političtí vězni. Protože byla otevřena v létě 1995, před půl rokem oslavila desáté výročí své existence.
Je to asi jediná muzejní expozice, kde před vstupem musíte odevzdat mobilní telefon. Procházíte do ní přes dvoje zamřížované dveře a rentgenový rám. Do jediného vězeňského muzea v Česku se turista nedostane. Nachází se totiž v areálu pankrácké věznice a z bezpečnostních důvodů by bylo riskantní pouštět tam volně návštěvníky.
"Každoročně si pankrácké muzeum prohlédne asi tisícovka lidí," říká Aleš Kýr z Generálního ředitelství Vězeňské služby. Od loňska sem chodí na "výchovné exkurze" i vězni z Pankráce a také za odměnu, protože v památníku uklízejí. "Říkám jim při výkladu, že ve středověku se za přepadení formanského vozu lámalo v kole," vypráví Kýr. V pondělí by měl podle Kýra navštívit památník i prezident Václav Klaus.
Muzeum oficiálně nazvané Památník Pankrác se skládá ze sedmi místností – ve třech se vykládá historie vězeňství, následuje síň vězeňské komise, popravčí komora, rakvárna a modelová cela ze začátku dvacátého století. Muzeum sídlí v budově bývalé ženské věznice.
Na zdech visí panely věnované historii vězeňství od středověku, kdy platilo útrpné právo. Pokračují výkladem o pedagogovi Františku Josefu Řezáčovi, který žil v letech 1819 až 1879 a napsal první "učebnici pro bachaře".
Ze sekyrárny do rakvárny
Svou poslední pouť začal na Pankráci odsouzenec v potemnělém sále připomínajícím soudní síň s černými oponami na zdech. Žádný soud se tam však nekonal. Komise sedící na židlích u velkého stolu na stupínku si jen ověřovala vězňovu totožnost. Odtamtud se vchází do popravčí komory.
Už se pro ni vžil název "sekyrárna". Tady přišlo o život 1075 lidí. Zdi jsou obložené bílými kachlíky, takže místnost připomíná umývárnu či řeznictví. "Sekyrárně" však vévodí obrovská gilotina. Na ní leží suchá kytice růží. Je depresivní dívat se na nástroj, který připravil o život tolik lidí. Dochoval se i kovový hák, na kterém se uťatá hlava ukazovala porotě jako důkaz, že poprava proběhla bez komplikací.
Na popravčí komoru navazuje další místnost. Návštěvníkovi se slabší povahou se tam i dnes může udělat špatně, když průvodce popisuje funkci malého kanálku v podlaze uprostřed místnosti. Tam za protektorátu kat Alois Weiss nechal "okapat" tělo bez hlavy po popravě. "Šmouhy na kamenné podlaze vyleptala krev," ukazuje Aleš Kýr.
U stěny stále stojí vyrovnané dřevěné rakve. Zůstaly nepoužité jenom proto, že skončila válka a Německo kapitulovalo. Když nacisté opouštěli pankráckou věznici, chtěli zamést stopy. Gilotinu svrhli do Vltavy. Podařilo se ji vylovit. Pankráckou sekyrárnu zase obložili výbušninou ekrazit. Kdo by do pasti vstoupil, ten by i s celou místností vyletěl do povětří. Vražedný plán byl však odhalen a pyrotechnici místnost bezpečně odminovali, takže zůstala zachována jako památník.
Židle Václava Havla
Za deset let existence přibyla spousta nových exponátů, nově například loni speciální zařízení na rychlé fotografování vězňů. Skládá se z podlouhlého soklu, na jehož jedné straně stojí židle a na druhém fotoaparát se stativem. Vězeň se posadil a byl vyfocen, jak se čelně dívá.
Pak fotograf pohnul pákou vedle stativu a židle se prudce pootočila. A vězeň mohl být vyfocen ještě jednou, z profilu. Používala se ještě donedávna a pamatuje například i fotografování Václava Havla, který také pankráckou věznicí prošel.
V "modelové cele" stojí i figurína tehdejšího vězně v hnědé uniformě. V místnosti je jednoduchá dřevěná postel a na ní tvrdý slamník, vedle topení a naproti klozet. "Na počátku dvacátého století bylo zařízení cel ze dřeva. Pak ho nahradil kov, ale ten se moc neosvědčil, protože vězňové mohli kovové součásti postelí vylamovat a pak s nimi buď zaútočit na dozorce, nebo se sebepoškodit," vykládá Kýr.
Bádání o dějinách vězeňství je příběh, který se skládá často z náhodných svědectví. Podobná je i historie okovů s řetězem a železnou koulí v jedné zdejší vitríně. Laik by řekl, že koule přivázaná k noze, kterou za sebou vězeň tahal, pochází ze středověku. "Používala se ale v padesátých letech a trápili s ní politické vězně ještě komunisté," tvrdí Kýr. Kdysi na tuto praxi upozornil bývalý vězeň, ale dlouho neexistoval důkaz. Pak se koule s řetězem skutečně našla.
