Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu

Musíte zvolit Havla! tlačil na komunisty Čalfa

  10:31aktualizováno  10:31
Vypadalo to jako malý zázrak. Ještě 16. listopadu 1989 většina občanů Československé socialistické republiky netušila, kdo je Václav Havel. O měsíc a půl později, 29. prosince, ho komunistický parlament zvolil jednomyslně prezidentem.

27. 2. 1990 - Alexander Dubček, Marián Čalfa a Václav Havel na tenisové exhibici ve sportovní hale v pražských Holešovicích.

Speciál: Plnoletá demokracie

Volba trvala 35 minut a v přímém televizním přenosu proběhla hladce.

To, co jí předcházelo, zdaleka tak jednoduché nebylo. Díky historikům dnes víme, že podstatnou roli v tehdejším dění měl komunistický premiér Marián Čalfa. Byl to on, kdo "uvedl" Václava Havla z disidentského břehu do politickomocenských vod.

Komunističtí poslanci však Havla za prezidenta nechtěli a ke zvednutí ruky byli víceméně donuceni. Jak? MF DNES zrekonstruovala tehdejší dění.

Havel na Hrad. Ale jak?
Je 7. prosince 1989 a premiér Ladislav Adamec podává demisi. Má za sebou neúspěšnou misi v Moskvě, kam odjel hledat podporu. Jenže Michail Gorbačov ho nevyslyšel. Bývalý předseda Československé strany lidové Josef Bartončík byl tehdy u většiny klíčových událostí.

Na tento moment vzpomíná: "Navštívil mě sovětský velvyslanec a informoval mě o výsledku jednání Adamce v Moskvě. Bylo zcela zjevné, že Gorbačov se do dění u nás míchat nebude a Adamce hází přes palubu. Několikrát opakoval, jak je Havel úžasný a že paní Raisa ráda čte jeho hry. Došlo mi, že je designovaný nejen ze Západu, ale i z Východu."
 
Na Pražský hrad přivezl Adamec jména svých nástupců: Marián Čalfa, místopředseda vlády a ministr pro legislativu, a Miroslav Pavel, ekonomický poradce.

Prezident Gustáv Husák vybral Čalfu. Proč? "Tehdy mi řekl (Husák, pozn. red.), že Adamec mě doporučuje, ale on že jmenuje Čalfu. Šlo mu samozřejmě o to, aby zabránil Dubčekovi v cestě na Hrad," řekl v roce 2004 Miroslav Pavel týdeníku Respekt.

Mělo jít o splnění posledního přání odcházejícího prezidenta. Podle federálních pravidel se nemohl stát prezidentem Slovák, byl-li premiérem také Slovák.

"Dávalo se tehdy do souvislostí, že by Husák bral jako potupu, kdyby se jeho nástupcem stal Alexander Dubček (první tajemník ÚV KSČ z roku 1968, pozn. red)," říká bývalý místopředseda Federálního shromáždění Jaroslav Jenerál.
 
Husák odstoupil 10. 12. a Občanské fórum začalo prosazovat na jeho místo Václava Havla. Záhy však zjistilo, že realizace tak jednoduchá nebude. 11. 12. proběhlo jednání u kulatého stolu mezi OF a komunisty. Ti, vedeni tajemníkem ÚV KSČ Vasilem Mohoritou a šéfem SSM Martinem Ulčákem, navrhli přímou volbu prezidenta.

Delegaci OF v čele s Petrem Pithartem zaskočili. Z průzkumu, jenž se provedl začátkem prosince, vyplynulo, že v přímé volbě by Havel dostal jedno procento hlasů. Lidi tehdy mnohem více oslovoval Alexander Dubček.
 
OF proto chtělo, aby Havla zvolilo Federální shromáždění. "Požadovat od Federálního shromáždění ve starém složení, aby co nejdříve zvolilo Havla prezidentem, bylo nadmíru pochybné," píše historik Jiří Suk ve své knize Labyrintem revoluce. Tím spíš, že komunisté říkali: Chtěli jste demokracii, nechť si lidé prezidenta zvolí sami.

Realizace přímé volby by však dosavadní rychlé dění minimálně o dva měsíce oddálila, čehož se OF leklo. Den nato, 12. 12., navrhl přímou volbu prezidenta ve Federálním shromáždění předseda klubu komunistických poslanců Slovák Anton Blažej.

"Udělal jsem to, protože se mi to zdálo demokratické," říká Blažej. Kde se vlastně myšlenka přímé volby vzala?

"Byla to moje iniciativa. 20. 11. jsem napsal způsob řešení krize. Tehdy jsem věřil, že by prezidentem mohl být Adamec," popisuje Oskar Krejčí, poradce premiéra Adamce i jeho nástupce Čalfy.

Adamec však plán odmítl a Krejčí svou ideu přímé volby dle svých slov "pustil po jiných vedoucích liniích". Mezi komunisty v parlamentu se ujala dobře. V době, kdy ji navrhli, už bylo jasné, že nejde o Adamce coby budoucího prezidenta, ale o souboj Dubček versus Havel.

Také proto to byli především slovenští poslanci, kteří nahlas prosazovali referendum. V parlamentních kuloárech se údajně říkalo: Taký sviniar (a mysleli tím Havla) predsa nemože byť prezidentom.

Ještě než se do věci vložil Marián Čalfa, je třeba zmínit dění kolem Federálního shromáždění, které výrazně přispělo k tomu, že komunističtí poslanci začali měnit názor.

Soudruzi, myslete!
Před parlamentem se v prosinci 1989 konaly demonstrace stovek lidí. "Skandovaná hesla, transparenty, velká fotografie Václava Havla, československé vlajky, světla televizních štábů, blesky fotoaparátů, troubící auta, zvonění klíčů, rolniček... Každého, kdo vycházel z budovy, vítalo skandování: Zvolíte-li Havla, půjde s námi pravda..." popsala dění 11. 12. 1989 agentura ČTK.

Demonstrující se zaměřili na komunistické poslance prosazující přímou volbu. "V Praze mě skoro zbili. Plivali na mě a nadávali mi. Jen za mé vystoupení v televizi, kde jsem byl pro přímou volbu, aby se rozhodlo mezi Dubčekem a Havlem. Bylo už tma, vyšel jsem ven a někdo zakřičel: Zmáčkněte ho. To víte, měl jsem strach. Za těch podmínek jsem Havla odmítl volit a na volbu jsem do Prahy nepřijel," vypráví Rudolf Kuljovský, bývalý komunistický poslanec ze Slovenska.

Studenti a aktivisté OF neprosazovali Havla jen "na ulici". Navštěvovali poslance doma i v práci. "Byli u mě asi třikrát. Že chtějí klid na studium, proto ať zvolím Havla," říká exposlanec a bývalý pražský primátor František Štafa. Mnozí poslanci se podle něj báli, že by mohli přijít jak o křeslo v parlamentu – ti nejzkompromitovanější odstupovali a na jejich místo dosazovalo OF své lidi – tak o práci, neboť tehdy se vedle "poslancování" regulérně pracovalo.
 
V této atmosféře vystoupili v komunistickém poslaneckém klubu Vasil Mohorita a místopředseda Federálního shromáždění Jozef Stank, aby poslancům přímou volbu rozmluvili. "Klíčová byla údajně Mohoritova věta: Soudruzi, chcete, aby byl zase plný Václavák a Letná?" popisuje Bartončík.

Pružný Čalfa
Když byla hrozba přímé volby zažehnána, stal se hlavním realizátorem dění okolo zvolení Havla premiér Čalfa. V roce 1994 řekl historiku Sukovi: "OF nevědělo, jak udělat Havla prezidentem."

Bystrý a ambiciózní právník Čalfa vycítil, že přišla jeho chvíle. Podobně jako ostatní funkcionáři musel vidět, že lidé z OF se v technologii moci nevyznají a nevědí, jak by Havla ústavní cestou posadili do křesla prezidenta. "Marián navrhl určitou technologii a byl natolik pružný, že začal patřit k hradní skupině a získal si Havla," říká exposlanec Jenerál.

Čalfa měl za sebou mnoho let ve vládě, nyní byl premiérem a musel vědět, že se Havel těší podpoře z obou stran železné opony. 15. 12. jej proto pozval na jednání mezi čtyřma očima.

"Čalfa pozval Havla na Úřad vlády do pracovny jednoho poradce a nechal ji zkontrolovat, zda v ní nejsou odposlechy. Nikdo z nás neví, co se tam dohodlo," říká Čalfův poradce Oskar Krejčí.

Když MF DNES požádala Čalfu o rozhovor, odmítl se slovy: "Již před řadou let jsem se vnitřně rozhodl, že se nebudu veřejně vyjadřovat ke svému působení ve veřejných funkcích."

Co o utajené schůzce řekl Havel svým souputníkům z OF? "Vezu strašně dobrý zprávy od toho Čalfy. Paradoxnost mého postavení spočívá v tom, že jsme odpůrci kabinetní politiky a že to celý musíme totálně utajit," cituje historik Suk Havla.

Čalfa tehdy Havlovi nabídl jakýsi "jízdní řád" na cestě k moci: přesvědčí poslance Federálního shromáždění, aby jej urychleně zvolilo prezidentem, a Alexandra Dubčeka se zbaví tak, že ho poslanci zvolí předsedou Federálního shromáždění. Havel s nabídkou souhlasil. Hned druhý den vystoupil v Československé televizi.

"Žádnou kampaň si nedělám, nikoho nepřemlouvám, aby mě zvolil. Kdo bude prezidentem, je vaše věc, respektive věc současného Federálního shromáždění, kterému dáte svou vůli vhodným způsobem najevo," uvedl mimo jiné a vysvětlil, že přímá volba prezidenta by před svobodnými volbami rozrušila celou logiku ústavy. Zavázal se, že chce být prezidentem dočasným a dovést zemi ke svobodným volbám.

"Regulérního" prezidenta na pět let pak má zvolit nové Federální shromáždění. Tím vyšel vstříc komunistickým poslancům, kteří si to kladli jako podmínku. Pro dokreslení atmosféry ještě jednou agentura ČTK z 18. 12. 1989, tři dny po schůzce Havel–Čalfa.

"Poslanci a především poslankyně vyjádřili obavy z atmosféry před budovou parlamentu, kde denně manifestuje sto až dvě stě studentů na podporu Václava Havla, a zítra budou do Prahy vybaveny zvláštní vlaky... V kuloárech se ozývají hlasy jako: Jaká je tohle demokracie? Buď zvolíš, nebo uvidíš?".

Bývalý poslanec Kuljovský tvrdí, že "kdo by nebyl zvedl ruku pro Havla, se zdravou kůží by nevyšel ven." "Byl to nátlak, abychom se podřídili," říká další bývalý poslanec Štafa.

Nabízí se tedy otázka, zda měl Čalfa s přesvědčováním poslanců těžkou práci. Je totiž velmi pravděpodobné, že z dění venku a v médiích už byli dost "nalomení". Sám Čalfa svou roli popsal historikovi Sukovi následovně: "Byl jsem opravdu hodně brutální. Skutečně. Prostě byli poslanci, kterým se muselo domluvit. Vždyť cítili, že to bylo jejich poslední hlasování v parlamentu, a taky se jim to vyplnilo. A já jsem byl opravdu velmi zlý."

Jaké brutální metody použil, to si nechal pro sebe. Nikdo z tehdejších aktérů, jež MF DNES oslovila, však o brutálním tlaku z Čalfovy strany nehovořil.

"Marián si dodatečně dělá legendu, neměl nic, čím by je mohl zastrašit. Ulice a média rozhodly o chování poslanců," myslí si Oskar Krejčí. Podobně hovoří spisovatel Jiří Křižan, tehdy jeden z Havlových nejbližších spolupracovníků. "Nemyslím, že bylo nutné na komunisty ve Federálním shromáždění vyvíjet nátlak, a už vůbec ne brutální. Klepali se strachy a byli ochotni zvednout ruce pro kohokoli a pro cokoli."
 
Připusťme ale, že Čalfa by nezkrotné poslance vydíral. To ostatně uvedl sám Havel. "Čalfa má za úkol to Federální shromáždění zmáknout, aby na celej tenhle harmonogram přistoupilo. A udělá to tím, že naznačí, že to je jediná cesta k tomu, aby se nezlikvidovali, aby je lidi nezačli práskat po zadnici. (...) Čalfa je bude taky vydírat. A Čalfa má pro ně nebezpečnější argumenty než rozkládající se komunistická strana. Čalfa bude mluvit už s tím, že za ním stojí společnost a národ..." cituje Havla historik Suk.

V tehdejších parlamentních kuloárech se údajně hovořilo o tom, že by Čalfa mohl poslance vydírat nějakými choulostivými materiály od StB. To jsou však jen spekulace. Pro historii zůstává Čalfa režisérem prezidentské volby.

A byl skutečně důsledný. Pojistil si i její průběh. Volba byla veřejná a přenášela ji televize. "Jak mi řekla jedna komunistická poslankyně: Děti a manžel mě domů nepustí, pokud Havla nezvolím," popisuje Bartončík.

Také poslanec Blažej, jenž původně přímou volbu navrhl, změnil názor: "Nikdo neměl odvahu Havla nevolit, aby nedošlo k občanské vojně."

Jinak to nešlo?
28. 12. se stal předsedou Federálního shromáždění Alexander Dubček. Podle pamětníků svou "prezidentskou" prohru nesl špatně. "Nikdy se s tím nesmířil," říká bývalý místopředseda FS Jenerál. 29. 12. se stal Havel prezidentem.

"Při volbě jsem jako předseda Sněmovny lidu seděl vedle Dubčeka a viděl jsem, že někteří zvedli ruku jen s těžko utajovaným odporem," říká Josef Bartončík. Několik poslanců sice chybělo, ale volbu neohrozili.

Nový prezident viděl, že Čalfa své sliby plní. Z disidenta a komunistického pragmatika se stali spojenci. Aby zapadl, začal Čalfa dokonce nosit svetr.

V září 1990 vyzvali studentští vůdci (Šimon Pánek, Monika Pajerová, Marek Benda a další), aby "všechny státní orgány byly očištěny od těch, kteří nemají mravní a odborné kvality". Jako první krok požadovali rezignaci premiéra Čalfy. Neúspěšně. Předsedou vlády zůstal až do roku 1992, pak z politiky odešel a stal se Havlovým poradcem.

Od té doby se to hemží spekulacemi, co za uzavřeným jednáním Havel–Čalfa mohlo být. Nejdivočejší verze zní: dohoda o nepotrestání komunistů a příslušníků Státní bezpečnosti. Mírnější varianta hovoří o morálním selhání Václava Havla.

Dodnes tak proti sobě stojí dva názory. Jeden říká: Jinak to nešlo, díky Čalfovi se bezbolestně předala moc a netekla krev. Ten druhý, který reprezentuje třeba bývalý Havlův poradce Křižan, zní: "Především bývalí političtí vězni měli už tenkrát pravdu, že Čalfovo jmenování předznamenalo tragickou neschopnost, nemožnost a posléze nevůli vyrovnat se s bolševickou minulostí. Bude nás to ještě dlouho bolet."


Václav Havel

Václav Havel se stal po pádu socialismu prvním nekomunistickým prezidentem v rekordně krátké době. Komunistické Federální shromáždění ho zvolilo hlavou státu jen měsíc a půl od chvíle, kdy pořádkové síly zasáhly proti studentům na Národní třídě. Dotlačit komunistické poslance ke zvednutí ruky ale nebylo jednoduché. Oni sami dnes hovoří o nátlaku.

Z disidenta prezident
Jako disident byl zvyklý chodit ve svetru, od 29. 12. 1989 se musel naučit nosit oblek.

Volba Václava Havla tehdy trvala 35 minut. Prezidentem se stal díky hlasům komunistických poslanců.

Volte Havla! křičelo se
Demonstrace před Federálním shromážděním se v prosinci 89 konaly téměř denně. Lidé vyjadřovali podporu Václavu Havlovi a procházející komunistické poslance přesvědčovali, aby ustoupili od návrhu na přímou volbu prezidenta. V té by Havel neměl vítězství tak zcela jisté. Podle dobových průzkumů by lidé podporovali spíše Alexandra Dubčeka.

Když se v půli prosince do věci vložil premiér Marián Čalfa, začal se realizovat jeho scénář: Havel se stal prezidentem a Dubček předsedou Federálního shromáždění.

Autoři: ,






Hlavní zprávy

Další z rubriky

Ivan Hanuš obdržel v Pelhřimově certifikát.
Rekordní putování dopisu má pokračování, tentokrát přišel z Ruska e-mail

Příběh nejdéle doručované poštovní zásilky v České republice pokračuje. Ivanu Hanušovi se ozvala neteř ruské lékařky, která před více než 28 lety poslala jeho...  celý článek

Ilustrační snímek
Mládež zneužívala léky na kašel k vyvolání halucinací. Nově jsou na předpis

Dva léky na kašel s obsahem dextromethorfanu jsou nově jen na předpis. Tablety Stopex a pastilky Vicks Meddex s medem byly podle Státního ústavu pro kontrolu...  celý článek

Nový hangár na letecké základně v Čáslavi
NATO chválí letecké základny v Česku. Investuje do nich miliardy

Výtečné. Tak zní verdikt zvláštní inspekce z velitelství vzdušných sil NATO, která kontrolovala stav leteckých základen v České republice. Především letištní...  celý článek

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.