Jen v málokteré mezinárodní otázce jde o více než v íránském jaderném programu. Převládne-li hluboký pesimismus ohledně íránských záměrů, bude bezprostředním vyjádřením obav preventivní izraelský útok. A ten povede k další velké válce na Blízkém východě – pravděpodobně s katastrofálními důsledky pro globální ekonomiku.
Hlasování Rady bezpečností OSN (9. června 2010)
Kasání rukávů
Nikdo by neměl podceňovat obtížnost hodnocení skutečných záměrů Íránu. Smíšené signály ze vzájemně soupeřících mocenských center nemohou být vodítkem, stejně jako opakovaný kontrast mezi obvykle říznými veřejnými vystoupeními íránských představitelů a často umírněnými soukromými diskusemi. Pesimisté a skeptici mohou poukazovat na bezpočet příkladů íránských obstrukcí a zahrávání si s ohněm v přístupu k legitimním mezinárodním obavám o jeho jaderné programy.
S ohledem na to začalo snad až příliš mnoho politiků a komentátorů Írán překotně odsuzovat a trvat na tom, že tato země je nezvratně odhodlána vyvinout jaderné zbraně, případně že usiluje o zařízení na obohacování uranu, což je stejně nebezpečné. Ve skutečnosti existuje dobrý důvod věřit, že situace je méně alarmující a lépe zvládnutelná. Uzavření dohody přijatelné jak pro Írán, tak i pro zbytek mezinárodního společenství, by sice bylo nesmírně obtížné, ale lze toho dosáhnout.
Íránské vojenské manévry Velký prorok v Hormuzském průlivu.
Důvody, proč Írán testuje hranice mezinárodní tolerance, se hledají snadno: chce odčinit ponižování z Mosaddekovy éry i z pozdějších období, demonstrovat regionu i širšímu světu svou technologickou nadřazenost a dát západním mocnostem – jejichž údajný dvojí metr ponechal Írán koncem 80. let napospas chemické válce Saddáma Husajna – jasně najevo, že ve svém "právu" obohacovat v souladu se Smlouvou o nešíření jaderných zbraní (NPT) uran nebude dělat žádné kompromisy.
Íránské revoluční gardy při modlitbě. Ilustrační foto
Pět důvodů
Naproti tomu se pozorovatelům nenacházejí snadno důvody, proč by se měl Írán zastavit před výrobou jaderných zbraní, k níž možná bude mít již brzy potřebné kapacity. Avšak během mnoha neoficiálních diskusí s vysokými představiteli Íránu i dalších zemí jsem v posledních několika letech slyšel hned pět takových důvodů k íránské zdrženlivosti, které mi byly formulovány jasně a konzistentně a které si zaslouží, aby se braly vážně.
Prvním důvodem je obava, že Izrael bude vnímat přítomnost jedné či dvou íránských bomb jako ohrožení vlastní existence a bude naléhat na preventivní vojenský útok – s podporou USA nebo i bez ní, ale v každém případě s nasazením prostředků, o nichž Írán ví, že se jim nemůže vyrovnat. A Íránci se domnívají, že pokud nepřekročí červenou čáru skutečné výroby zbraní, není takový útok pravděpodobný.
Íránské ponorky Ghadir
Za druhé Íránci dobře chápou, že v Rusku a Číně existuje ve vztahu k íránské bombě nulová tolerance a že veškeré házení záchranného kruhu Íránu ze strany těchto dvou mocností v Radě bezpečnosti OSN skončí, pokud se Teherán jaderně vyzbrojí. Po posledním kolu jednání o sankcích se tato výstraha ještě více ozřejmila.
Za třetí, což z toho vyplývá, se v Íránu zřetelně vnímá, že výroba skutečné bomby by měla za následek nepřijatelně tvrdé ekonomické sankce. I přímé a nepřímé finanční sankce – včetně sankcí proti Revoluční gardě a jejím značným ekonomickým zájmům – jsou bolestné, avšak v kontextu uplatňování íránského "práva na obohacování" na základě NPT se dají vydržet. V případě očividného porušení NPT se však účast celého světa na daleko tvrdším sankčním režimu považuje v Íránu za nevyhnutelnou.
Jaderná elektrárna v íránském Bušehru.
Za čtvrté Íránci uznávají, že jakákoliv regionální hegemonie dosažená pomocí jaderných zbraní nebude mít pravděpodobně dlouhého trvání. V otázce schopnosti Egypta, Saúdské Arábie nebo Turecka rychle přikročit k vývoji vlastních jaderných bomb panuje skepticismus a navíc se věří, že by se tyto země ocitly pod značným mezinárodním tlakem, zejména ze strany USA, aby to nedělaly. Zároveň však panuje jasný názor, že vzhledem k arabsko-perskému, sunnitsko-šíitskému nebo i otevřenějšímu regionálnímu mocenskému napětí by byly závody v jaderném zbrojení neodvratné.
A konečně je zde náboženský důvod: zbraně hromadného ničení jsou jednoduše v rozporu s pravidly islámu. Jen málokdo na Západě bude zřejmě tento důvod pokládat za kdovíjak přesvědčivý, ale ve všech rozhovorech, které jsem vedl s vysokými i méně vysokými íránskými představiteli, se na tento aspekt kladl značný důraz. Navíc nepostrádá věrohodnost: Írán koneckonců neoplácel stejnou mincí, když ho Irák bombardoval chemickými zbraněmi.
Mahmúd Ahmadínežád představuje íránský bezpilotní bombardér Karran
Racionální základ existuje
Nic z toho nenaznačuje, že lze íránským záměrům bezvýhradně věřit. Na to je minulost příliš pestrá a přetrvává příliš mnoho důvodů k podezíravosti. Je zapotřebí, aby jakákoliv dohoda upravující konec sankcí a diplomatické izolace obsahovala ustanovení o důkladném monitoringu, o inspekcích a ověřování, které by se netýkalo pouze všech citlivých fází jaderného palivového cyklu, ale i veškerých zařízení podezřelých z projektování či konstrukce zbraní. Mezinárodní společenství musí být skutečně přesvědčeno, že bude mít dostatečný předstih – přibližně 12 měsíců –, aby mohlo reagovat na jakýkoliv důkaz o íránském záměru přikročit k výrobě zbraní.
Test íránské rakety krátkého doletu Fateh-110 s dosahem asi 250 kilometrů. (25. srpna 2010)
Frustrace bude pokračovat stejně jako v loňském roce, kdy byla tvůrčí snaha některých členů Rady bezpečnosti (a později i Brazílie a Turecka) nalézt prozatímní řešení k posílení důvěry íránskou stranou odmítnuta, a to převážně proto, že lídři loňského demokratického hnutí odmítli podpořit prezidenta Mahmúda Ahmadínežáda, který byl nakloněn kompromisu. Existuje zde však solidní racionální základ, na němž lze stavět a udržet dveře k vyjednávání otevřené.
Írán je mimořádně složitá země. Stejně jako si však nemůžeme dovolit podcenit extremistické síly, které tam stále působí, nedokážeme ke své škodě pochopit tíhnutí ke zdrženlivosti a zdravému rozumu, které v této zemi existuje, a to i na vysokých politických místech.
Íránský bezpilotní bombardér Karran
Autor je bývalým ministrem zahraničí Austrálie, nyní člen sboru profesorů Melbourneské univerzity, emeritním prezidentem Mezinárodní krizové skupiny a spolupředsedou Mezinárodní komise pro nešíření jaderných zbraní a odzbrojení.
Copyright: Project Syndicate, 2010. Z angličtiny přeložil Jiří Kobělka; titulek a mezititulky jsou redakční.
