Musí se umět rozhodnout, komu se dá při hromadném neštěstí pomoci.
Cítil jsem vyděšené lidi
Těžká dopravní nehoda tramvaje na Karlově náměstí - to byla první a jediná informace, kterou se Knorr ve středu čtyři minuty půl sedmé ráno dozvěděl přes dispečink.
Jako sloužící lékař vyjel s kolegou služebním osobním autem s modrými majáky ze smíchovského stanoviště v Nádražní ulici. "Na místě jsme byli za tři minuty," říká lékař.
Na Karlově náměstí už byli hasiči i policisté. Na chodníku u rohové budovy vysoké školy postávaly desítky lidí, další zvědavci byli na druhé straně. Knorr ale neměl čas vnímat širší okolí.
"Cítil jsem ale, že jsou mnozí lidé vyděšení. Na mě však bylo, abych rozhodnul, co se bude dít. Už s tím jsem tam jel," pokračuje ve vyprávění o tom, co následovalo a o svých pocitech.
Deset vteřin na zraněného
"Jedna mladá slečna se tam s hasiči snažila pomáhat dvěma lidem, kterým už nebylo pomoci. Ta tíha říct, ten člověk je mrtvý, tomu už nepomáhejte, byla na mě," podotýká.
V hlavě mu po příjezdu běželo několik paralel - zhodnotit situaci, podat zprávu na dispečink, postarat se o oběti. "Za chvíli dorazil druhý lékař a byli jsme tedy dva na dva těžce zraněné." Posílané velké sanitky přes dispečink musel odmítat, protože jich tolik nebylo potřeba.
Záchranář si podle Knorra musí umět stanovit, komu se dá při více těžce zraněných lidech pomoci. "Musíme dát šanci těm, kteří na ni ještě mají. Je to jiné rozhodování, než když je těžce zraněný jeden člověk. To je na tom to nejhorší," popisuje.
"V situaci, jaká byla dnes na Karlově náměstí, máte při prvním kontaktu tak deset vteřin na každého zraněného, kdy musíte rozhodnout - ano nebo ne, nemá to smysl," dodává.
Záchranář stárne rychleji
Vedoucí lékař smíchovského stanoviště záchranné služby Jiří Knorr zrovna ve středu dosáhl devětatřiceti let.
"Když se člověk na záchrance denně setkává s tragickými případy, stárne rychleji. Říká se tomu syndrom vyhoření. Někdy se sice cítím na dvacet let, ale často spíš na padesát," dodává lékař.
