Lidé v Murmansku, sesterském přístavu námořní základny v Severomorsku, jenž je jen kousek odtud po silnici, pociťují nehodu Kursku jako něco, co je velmi blízké jejich domovům.
"Murmansk a Severomorsk jsou prakticky jedno město. Všichni mají obavy a pocit, jako by tam dole byli jejich vlastní příbuzní," říká Alexandr Paršencev, řidič, který předtím pracoval na rybářské lodi.
Zastupuje-li Severomorsk námořnictvo, představuje Murmansk civilní život. Je to klíčový nezamrzající přístav, který umožňuje dodávky zásob do severního Ruska i v drsných zimách, kdy po měsíce panuje tma.
Zachránci Kurska musí čelit špatnému počasí, ale alespoň vědí, že léto na severu znamená dlouhé hodiny denního světla ikdyž přijde noc.
Ruští církevní činitelé vyzvali k modlitbám za posádku poškozené ponorky a lidé v Murmansku připojili svůj hlas.
"Je to ovšem hrozné," řekl Alexandr Charitonov při odchodu z bohoslužeb. "Je strašné, když lidé jsou tam zavřeni jako v konzervě a musí sedět na mořském dně."
Mnoho lidí v Murmansku, městě asi s 400 000 obyvateli, jehož nejvýznačnějším památníkem je obrovská socha sovětského vojáka přísně zářící nad přístavem, žije ve spojení s mořem.
Není to poprvé, kdy se lidé setkávají s nehodou na moři. V roce 1989 se ponorka Komsomolec, patřící také k Severomořské flotile, potopila ve vodách u břehů Norska. Celkem 42 námořníků tehdy zahynulo.
"Slyšela jsem o nehodě Kurska ráno a řeknu vám pravdu - celý den jsem se cítila špatně," řekla Anna Vysockaja. Nemá na moři žádné příbuzné, ale věří vnejlepší pro posádku ponorky.
Příbuzní námořníků uvězněných na Kursku říkají, že je pro ně těžká představa, že by neuviděli nikdy své syny, manžely a bratry.
"Říkají nám, abychom se drželi. My se ovšem držíme, každý utěšuje sám sebe, ale když zapnete televizi, začne to znovu," řekla Galina Bělogunovová, žena důstojníka z Kursku listu Poljarnaja Pravda. "Už se nemůžeme dívat na zprávy, kde říkají, jak naši muži umírají. To je nesnesitelné."
Bělogunovová říká, že její manžel byl inženýrem na Kursku a že s dalšími příbuznými byla na velitelství námořnictva zjistit, co se děje. Kritizovala námořnictvo, že nedělá dost.
"Neřekli nám na schůzce nic konkrétního. Kladli jsme konkrétní otázky a oni plánují, že se s námi zase sejdou... Ale nemyslím si, že nám dají odpovědi."
"Manželky se ptaly: Řekněte nám oficiálně, je-li můj muž naživu, nebo ne a v kterých úsecích muži byli. Ale v této chvíli nám nemohli odpovědět," říká Bělogunovová. Doufá, že zachránci uspějí, ale o svých nadějích nemá představu. Jen ví, že každá ponorka, je-li bez proudu, má zásobu kyslíku na 72 hodin.
Mnoho příbuzných posádky Kursku se shromáždilo na nemocniční lodi kotvící v přístavu Severomorsk a je připraveno hledat muže, vrátí-li se z moře.
"Nevíme nic o tom, co se děje uvnitř," říká žena, která se představuje jen jako Oksana. "Nedovedu si představit, co se tam stalo."
Anna Kubikovová, matka námořníka na Kursku, říká, že se pokoušela zjistit, je-li její syn na palubě. "Obrátili jsme se na námořního velitele s žádostí o přesnější informaci, alespoň zda je syn v ponorce. Námořnictvo neuveřejnilo seznam mužů na palubě Kursku, mezi nimiž je mnoho námořníků základní služby, kteří jsou překládáni z lodi na loď."
Námořní veteráni se dívají ponuře na šance na záchranu posádky. "Je to jako obrovský kovový dům plný lidí, který leží pod vodou bez světla a dodávky vzduchu," říká Dmitrij Rankin, vedoucí sdružení námořních důstojníků. "A nic se neví o tom, co se děje uvnitř - to je nejstrašnější."