Anebo, seděl-li v parlamentu či na schůzi vlády, odpověděl rovněž esemeskou. Podpis: tvůj ministr.
Žertování, bohužel, postupně ubývalo. Nemoc, ta sviňa jedna, jak říkával, se nevzdala.
Na můj sobotní telefonický vzkaz už neodpověděl. Poprvé. Tušila jsem, že je zle. Pár hodin na to "sviňa" vyhrála.
Je asi namístě nejprve vysvětlit ten zvláštní vztah mezi novinářem a politikem. Nepatří mezi dobré zvyky, aby si ti dva ve standardních poměrech tykali a měli se lidsky rádi.
Ale Pavel Dostál nebyl standardní politik. Byl to především hodný, nezávislý, citlivý až naivní člověk. Tykal si nezištně s půlkou republiky a tři čtvrtě republiky měl rád.
I politiku dělal odjakživa srdcem. Bilo na levo, ale i svým přátelům pravičákům říkával něžně "můj milý nepříteli". Jeho podpis v esemeskách "tvůj ministr" byl proto zcela namístě.
Pro absolutní absenci papalášství a mocenské nadutosti, pro svou laskavost byl ministrem i mnoha těch, kteří jeho ministrování kritizovali a s politikou ČSSD nesouhlasili. Byl tedy i mým ministrem.
Seznámili jsme se na počátku devadesátých let ve federálním parlamentu, kde byl poslancem. V té jarní době československé demokracie se ještě kamarádili a tykali si novináři s politiky, politici z prava s politiky z leva.
Sedával o přestávkách s klubkem novinářů ve foyeru na cigárku. Za pár let s tímto zlozvykem seknul. Vyprávěl mi, jak viděl barevný obrázek rakoviny plic. "To je ti taková hrůza, že jsem se rozhodl okamžitě skončit."
Už tenkrát jsme se v řadě názorů rozcházeli - například v tématu církevních restitucí. Dodnes si pamatuji, jak mi žertem kvůli tomu říkával "flanďáku" a já jemu "bolševiku".
Ten žert je přitom podstatný. Je to typické: když si člověk vzpomene na Pavla Dostála, okamžitě se mu vybaví něco vtipného. Vyprávěl třeba historku o své cestě s amatérským divadlem do Británie v šedesátých letech.
Byli ubytováni v soukromí. Šel na toaletu, která splachovala ve zdejších končinách neznámým tlačítkem. Pavel nechtě záchod strhnul. Aby neudělali ostudu českému divadlu, nepřiznali se a splachovali krabičkou od mýdla.
Do podobně komické situace se dostal o pár desetiletí později, kdy byl už jako politik demokratického státu s delegací v Německu. Ubytovali ho v nóbl pokoji. Pavel si vyčistil boty a uložil je do skříňky v šatně.
Pak prý chodil po pokoji nahý a s doutníkem. Ve chvíli, kdy se chtěl obléknout na oficiální recepci, zjistil, že naleštěná perka strčil do trezoru. Tady už pomoc musel zavolat. "Představ si tu hrůzu - politik a všichni vidí blbce, který strká boty do trezoru!"
A do třetice: Zkraje devadesátých let jsme byli jako novinářský doprovod s parlamentní delegací - pokud mě paměť neklame - v Mnichově. Právě tam začínala výstava malíře Chagalla. Bylo ovšem pondělí a galerie zavřená.
Šli jsme za Dostálem a prosili ho, ať to nějak zařídí. Řekl: "Jasně. Povím, že tu je báječný Chagall, polovina poslanců sice neví, kdo to je, ale právě proto se budou bát odmítnout výstavu navštívit." A šlo se!
Pak jsme se neviděli dlouhá léta. Potkali jsme se až ve chvíli, kdy "sviňa" zaútočila. Dělali jsme spolu pár rozhovorů a od té chvíle se mi v esemeskách podepisoval "tvůj ministr". Teprve tehdy, když jsem se na rozhovory připravovala, jsem zjistila, kdo vlastně Pavel Dostál je.
Nevěděla jsem, že mu pan Horníček byl na první svatbě za svědka, že má vnoučata. Netušila jsem, jak má rád svou druhou ženu a své dcery.
Na počátku oněch devadesátých let se nikdy před námi nepochlubil, že za Husáka vystoupil z komunistické strany a dalších dvacet let že mu to dávali komunisté sežrat: "Ale je to moje vina, že mi šlapali na krk," řekl mi v lednovém rozhovoru, "kdybych nebyl komunistou, tak mi to neudělali."
Pracoval proto v kotelně, byl jeřábníkem, ba i spalovačem mrtvol byl - skoro týden, "než přišel vyděšený šéf krematoria, prý telefonovali z okresního výboru, že bych mohl hanobit soudruhy v rakvi".
V jednom rozhovoru řekl: "Ne vším, čím jsem byl, byl jsem rád. Ale ministrem jsem rád." A Pavel Dostál byl ministrem opravdu hodně rád.
Až uplyne nějaký čas a lidé budou hodnotit Pavla Dostála s odstupem od dnešního smutku, pravděpodobně na jeho práci politika najdou i mouchy. Ale vždycky zůstane v paměti jeho upřímnost, bezelstnost a odvaha, s níž posléze bojoval i s nemocí.
Osobně nikdy nezapomenu na typicky dostálovské přání z posledního Nového roku, který mu bylo osudem dopřáno oslavit: Ať vám v příštím roce nemoci, smrt a idioti políbí prdel. Haleluja Pavel D." Haleluja a na shledanou, můj ministře!
