Jsou zhusta vnímáni jako jakási kasta nedůvěryhodných prospěchářů, kterým nevoní poctivá práce. Od zvolení po zbytek života bojují za udržení jednou nabytých privilegií.
Systém, kterým vznikají, se jmenuje parlamentní demokracie. Jejím médiem jsou politické strany. Tudy vytaženi k moci, ač mnohdy pohrdáni, mají mandát.
Naproti tomu ochránce přírody, antiglobalizátory, zahrádkáře či tzv. osobnosti touto cestou obvykle volí málokdo. Ač leckdy obdivováni, mandát nemají.
ouha po vládě moudrých je ovšem věčná. Dobře to měli myslet filozofové (Platon), umělci (Richard Wagner), dělnická třída (Marx), zelení (Greenpeace) a mnoho jiných.
Legitimita názoru je však něco jiného než legitimita moci. Ta má dva zdroje: rod (aristokracie, monarchie) a svobodné volby (demokracie). Se vším ostatním jsou koncepční obtíže.
Naše dnešní předvolební nálada je odleskem celosvětové nouze demokracie. Vybíráme ze dvou zel to menší.
Když se poučeni zkušeností rozhodneme pro demokracii, volbu menšího ze dvou zel opakujeme tak dlouho, až se dostaneme na úroveň místního úřadu. Že po cestě nenarazíme na žádný idol, nevadí. Nejde o pop-music.
