Hned v Šindandu na letišti jsme se míjeli s vojáky, kteří v Afghánistánu končili. Měli šťastné tváře, mnozí na prsou vyznamenání, smáli se.
A pak jsem viděl, jak do letadel nakládají mrtvé a raněné, kterým skrze obvazy prosakovala krev. Nešlo rozpoznat vojáka od důstojníka. Všichni chodili v jednotné uniformě bez frček, aby nepřítel nepoznal velitele. Ty totiž mudžáhidové stříleli jako první.
Ostřelovali nás již při cestě
Přidělili mě do Herátu. Říkalo se, že je tam těžká služba, mnoho band a přepadů. Skutečně už na cestě k posádce nás ostřelovali.
Pak jsem zažil první bojový poplach. Se dvěma transportéry jsme vyrazili do hor hledat nějaké karavany se zbraněmi. Jako absolvent seržantské školy jsem velel četě zkušených válečníků, kteří prošli ohněm a krví.
Sebemenší chyba velitele znamenala smrt
Dodnes si pamatuji, jak se najednou v ohybu cesty objevil malý klučina. Vteřinu nato vyletělo první auto plné mých vojáků do povětří. Pak chlapec otočil granátomet na nás.
Nebyl jsem schopen slova ani pohybu, nevydal jsem žádný rozkaz. Vtom kdosi vystřelil a dítě kleslo k zemi. Ještě dnes se mi o tom někdy zdá. Tehdy jsem si uvědomil, že nesmím být špatným velitelem. Sebemenší chyba velitele znamenala smrt.
Vylézají jako švábi a zase mizí
V Afghánistánu jsou hory a údolí, kde z podzemních děr vylézají mudžáhidi jako švábi a zase mizí beze stopy. Jsou tam rozvaliny opuštěných vesnic, z nichž vyvěrají nekonečné, hluboko pod zemí vykopané chodby staré stovky let.
Jednou rozvědka zjistila, že do jakési vesničky došla karavana velbloudů se zbraněmi. Tak to tam vybombardovali. Když tam však dorazila afghánská armáda, najednou se z děr totálně zničené osady vyvalila síla mudžáhidů a zahnala vojáky na útěk.
Proto přišla řada na nás a my jsme vesnici po úmorném boji dobyli. Jenže když jsme chtěli nepřítele zajmout, zjistili jsme, že ruiny jsou prázdné. Lidé zmizeli podzemními chodbami, které v hloubce asi padesát metrů propojují studny mezi jednotlivými vesnicemi. Štoly, dlouhé desítky kilometrů, byly vysoké, takže jimi klidně mohl projít i velbloud.
Občas jsme uvízli v poušti
Občas jsme také uvízli v poušti bez vody. Jednou jsme našli studnu, ale věděli jsme, že dušmani vodu otravují. Tak jsme se raději vypravili do blízké vesnice. Obyvatelé odpověděli, abychom počkali, že přivedou mullu a s ním se máme domluvit.
Mulla je většinou duchovní nebo nějaký vzdělaný člověk, kterého celá vesnice uctívá, prostě takový stařešina. Jak jsme byli překvapeni, když vesničané přinesli jedenáctiletého chlapce, celého v bílém.
Shlížel na nás z nosítek, opíraje se o podušky. Znal tři evropské jazyky a odpovídal velmi moudře. Nakonec nás odmítl. Řekl: "Odejděte, národ za to nemůže." Co jsme měli dělat? Tak jsem se obětoval a ochutnal vodu ze studně. Ostatní museli dvě hodiny čekat, jestli se mi nic nestane.
Nikdo nevěděl, odkud nás napadnou
Často jsme několik dní leželi v nějakém údolí a čekali na nepřítele. Nikdo však nevěděl, odkud nás napadne. Smrt přicházela zákeřně a nečekaně. Nikdy nezapomenu, jak jsme se jednou zvečera někde utábořili a najednou si důstojník všiml černé skvrny asi dvě stě metrů od nás.
Vypadalo to jako malý černý kámen. Ale potřebovali jsme jistotu, a tak jsem se tam šel podívat. Přiblížil jsem se k místu asi na půl cesty, když se ozval kulomet. Ucítil jsem řezavou bolest v noze a klesl k zemi.
Blízkost smrti mě přivedla do tranzu
Byl to vchod do podzemního skladu zbraní, jehož strážný na mě začal pálit. Ležel jsem na úplně odkrytém poli, neměl se kam schovat. Kulky mi svištěly nad hlavou, zavrtávaly se do země. Smrt jsem cítil blízko.
A je to zvláštní. Člověk, když mu bezprostředně hrozí smrt, dostane se do jakéhosi transu, jako kdybych usnul. Je to zřejmě obrana organismu. Najednou mi kulomet začal znít úplně jinak. Nemohl jsem se pohnout. A vůbec si nepamatuji, jak mě zachránili. Jenže horší než umřít bylo padnout do zajetí.
Zajatcům řezali vše, co se dalo
Někdy se prováděla výměna zajatců. Ale hned je posílali domů, abychom se nedozvěděli, co s nimi dělali. Až po návratu jsem zjistil, jak dušmani stahovali lidi zaživa, naráželi je na kůl, řezali vše, co se dalo - prsty, ruce, nohy, uši, nos, přirození.
Měli jsme ve vesnici osmnáctiletého kluka, který se po třech měsících vrátil ze zajetí. Vůbec nic si nepamatoval. Vypadalo to, že ho po celou dobu udržovali pod vlivem narkotik. Měl dívku a chtěl se oženit. Den po svatbě se zastřelil. Při svatební noci zjistil, že ho dušmani vykastrovali.
Ten, kdo nebyl v Afghánistánu, nikdy nepochopí, co jsme prožívali. Často jsem tam myslel na Kamil Beka. Už jsem věděl, proč doma nikdy nic nevypravoval. Kdo to nezažil, nemůže nic pochopit. A kdo tam sloužil, nechce vzpomínat.
