Zdálo by se, že s uplývajícím časem od konce druhé světové války bude připomínka této události pomalu ztrácet svůj smysl. Změní se v pouhou povinnou ceremonii a stále mlhavější vzpomínku.
Opravdu? Není náhodou vzkaz, který k nám posílá minulost, naopak důležitý právě nyní, kdy na východě Evropy hrozí válka nová nebo tam možná už začala?
Vlastně to ani pořádně nevíme.
Mluvíme o válce minulé, od které uplynulo už neuvěřitelných 69 let. A zjišťujeme, jak nás ta stará událost trápí: při nynější návštěvě německého prezidenta Joachima Gaucka v Česku je otázka války a česko-německého potýkání jedním z hlavních témat. Prostě tu válku pořád nosíme někde v sobě.
Stále vidíme, co způsobila: zničila vztahy Čechů a Němců, zničila krajinu v pohraničí, rozbila rodiny a tradice. To všechno máme pořád před očima.
Další komentáře najdete v dnešní MF DNES
 MF DNES v počítači nebo v iPadu/iPhonu |
A současně už mluvíme o válce nové a bojíme se. Vidíme, jak se události vzdálené od sebe šedesát devět let až překvapivě podobají. O tom, že se obsazení Krymu podobá záboru Sudet Hitlerem, který předcházel druhé světové válce, už se napsalo hodně.
Kdyby se snad měly podobat nejen začátky, ale i konce - raději nedomýšlet. I proto dobře víme, že nic takového nechceme. Ale současně víme, že tu válku, jejíž konec si nyní připomínáme, také většina jejích účastníků nechtěla.
Také víme, že na začátku té dávné války byly operace, které připomínají ty současné na východě: manévry v cizích uniformách, podněcování a záškodnické akce. A ta propaganda! Všimli jste si, jaký je slovník Kremlu? Provokace, válka proti vlastnímu lidu, ukrajinská junta. Možná by stálo za zkoumání, nakolik se podobá slovníku Hitlerovu právě v předvečer druhé světové války: na první pohled se zdá, že hodně. Hitlerův, Stalinův, Brežněvův či dnes Putinův halasný hněv mají samozřejmě přehlušit to slabé volání o pomoc, které možná ti, kterým je určeno, ani nechtějí příliš slyšet.
Nic jsme se nenaučili
A když ho neuslyší vůbec, bude to pro všechny snazší. Promyšlená kampaň pronásledovala člověka v těch temných (studeno)válečných dobách prakticky na každém kroku.
Obracela pravdu za lež, z útočníka dělala obránce, z oběti viníka. Zaměňovala dobro za zlo a v mnoha případech opravdu mátla. Jenže problém je, že tyto praktiky ukončil pád Hitlerovy říše jen z poloviny. To stejné, co prováděli vládcové v Berlíně, prováděli i ti v Moskvě a pokračovali v tom. A vlastně pokračují i dnes.
Krize na UkrajiněPROPAGANDA: Pronikla do diskusí na webu ODĚSA: Nepokoje si vyžádaly desítky mrtvých ČESKÝ ZAJATEC: Budete živé štíty, hrozili nám SLAVJANSK: Vojáky tu mají za okupanty, líčí reportér TURČYNOV: Rusko proti nám vede válku REPORTÁŽ: Rusové mají v Doněcku mučedníky POROŠENKO: Čokoládový král míří do čela Ukrajiny NOVINÁŘ: Ruské vojáky prozrazuje dialekt ANALÝZA: Čtyři scénáře ruského postupu |
Proč nás to tedy vlastně překvapuje? Příčinou druhé světové války bylo mimo jiné zklamání mnoha Němců z toho, jak dopadla první světová válka. Přinesla inflaci, nejistotu, a to vše zesílila hospodářská krize. Ale neplatí totéž pro Rusko po konci studené války? Historie se opakuje, problém je, že málokdy to platí stoprocentně a skoro nikdy to neplatí pro recepty, kterými by bylo možné tu opakovanou historii léčit. Je možné, že ten pocit zmaru a zklamání, ten pocit, že jsme nezaslouženě odstrčeni, že si s námi nespravedlivý osud jen pohrává a my bychom mu to měli vrátit - možná tento pocit spojuje samozvané bojovníky někde na východě Ukrajiny stejně dobře jako ruština. Možná i víc.
Možná také spojuje i mnohé Čechy, ty, kteří jsou přesvědčeni, že ta válka se jich netýká, protože lžou všichni a všichni jsou nespravedliví. Zvláště dnes, když čelíme rozmělnění mnohých principů, místo kterých jsou nám nabízena jen šidítka vzdálených ekonomických výhod.
Po konci druhé světové války čelili Němci takovému zmaru a takové hanbě, že nebylo jiné cesty než se k temné minulosti postavit čelem. Zkázy bylo tolik, že nešlo přivřít oči. Jenže rituální očisty po pádu nacismu a po pádu komunismu se prostě ani za mák nepodobají.
Víme, že po druhé světové válce málem začala ta třetí. Diktátora Stalina možná zastavila jen hrozba atomové války. Anebo pevné odhodlání Západu. Protože diktátoři sami sebe zastavit nedokážou. Ti, kteří jsou na první pohled tak neskonale mocní, jsou totiž ve skutečnosti nesmírně příliš slabí na to, aby dokázali uřídit sami sebe.
