Spojené státy ovšem namísto bedlivého sledování míče v této hře promrhaly první desetiletí současného století pohroužené do válek v Iráku a Afghánistánu. Teď se, jak v nedávném projevu prohlásila americká ministryně zahraničí Hillary Clintonová, americká zahraniční politika „natočí“ směrem k východní Asii.
Ranou známkou pootočení na tomto čepu je rozhodnutí Baracka Obamy střídat na základně v severní Austrálii 2500 příslušníků amerického námořnictva. Nadto listopadová schůzka Asijsko-tichomořské hospodářské spolupráce, konaná na Havaji, Obamově domovském státě, podpořila nový soubor obchodních rozhovorů nazvaných Transpacifické partnerství. Obě události posilují Obamovo poselství směrem k asijsko-pacifickému regionu, že USA hodlají zůstat angažovanou velmocí.
Krize naše plavidlo neodchýlí
Natočení směrem k Asii neznamená, že ostatní části světa už nejsou důležité; právě naopak, například Evropa má mnohem větší a bohatší ekonomiku než Čína. Jak ale před časem vysvětlil Obamův poradce pro národní bezpečnost Tom Donilon, americkou zahraniční politikou v posledních letech zmítaly války v Iráku a Afghánistánu, obavy z terorismu, hrozby šíření jaderných zbraní v Íránu a Severní Koreji a nedávná arabská povstání. Obamova listopadová cesta do Asie byla snahou sblížit zahraničněpolitické priority USA s dlouhodobým významem regionu.
Donilonovými slovy, „povýšením tohoto dynamického regionu na jednu z našich strategických priorit dává Obama najevo odhodlání nedovolit převládajícím krizím, aby plavidlo našeho státu odchýlily od kurzu“. Obamova administrativa rovněž oznámila, že ať už debata o obranném rozpočtu dopadne jakkoli, „budeme dbát na to, abychom chránili potenciál, který potřebujeme k udržení přítomnosti v asijsko-pacifickém regionu“.
Čínu nezadržujeme, jen jí neuhýbáme
Obamova listopadová cesta byla také poselstvím pro Čínu. Po finanční krizi roku 2008 mnozí Číňané vyjádřili mylné přesvědčení, že USA jsou v konečném úpadku a že by Čína měla být průbojnější – zejména při prosazování svých námořních nároků v Jihočínském moři – na úkor spojenců a přátel Ameriky. Během Obamova prvního roku v úřadu jeho administrativa kladla velký důraz na spolupráci s Čínou, avšak Číňané si tuto americkou politiku podle všeho špatně vykládali jako příznak slabosti.
Start nosiče Dlouhý pochod ze základny v poušti Gobi ve čtvrtek 15:16 SELČ.
Tvrdší postoj administrativa zaujala, když Clintonová promluvila o tématu Jihočínského moře na setkání Sdružení států jihovýchodní Asie v Hanoji v červenci roku 2010. Následná oficiální cesta čínského prezidenta Chu Ťin-tchaa do Washingtonu v lednu 2011 byla úspěšná, ale mnozí autoři čínských úvodníků si posteskli, že se USA snaží Čínu „zadržovat“ a bránit jejímu mírovému vzestupu.
Znepokojení Číny nad údajnou americkou politikou zadržování opět sílí, když teď Clintonová trvá na tom, aby se námořní spory země s jejími sousedy dostaly příští rok na program Summitu východní Asie v Manile, jehož se zúčastní Obama, Chu Ťin-tchao a další regionální předáci.
Americká politika vůči Číně se ale od zadržování sovětského bloku za dob studené války liší. Zatímco USA a Sovětský svaz měly omezený obchodní a společenský styk, USA jsou pro Čínu největším zahraničním trhem, uvítaly a usnadnily přijetí Číny do Světové obchodní organizace a brány svých univerzit každoročně otevírají pro 125 tisíc čínských studentů. Je-li současná politika USA vůči Číně pokládána za zadržování ve stylu studené války, jeví se jako neobvykle vřelá.
Americký velvyslanec v Číně Gary Locke
Revize východoasijské strategie Pentagonu, jíž se americká politika řídí od roku 1995, nabídla Číně integraci do mezinárodní soustavy prostřednictvím obchodu a výměnných programů. Přestože si USA svou sázku pojistily současným posílením spojenectví s Japonskem, nevzniká tím žádné zadržování. Ostatně čínští vůdci nemohou předjímat záměry svých následníků. USA sázejí na to, že budou mírové, ale kdoví. Určitá pojistka je výrazem obezřetnosti, ne agrese.
Studenou válku II snad nikdo nechce
Americké vojenské síly neusilují o „zadržování“ Číny po vzoru studené války, ale mohou přispět k formování prostředí, v němž se budoucí čínští lídři budou rozhodovat. Stojím si za svou výpovědí před Kongresem USA v roce 1995, kdy jsem v reakci na ty, kdo i tehdy chtěli politiku zadržování spíš než angažovanosti, prohlásil: „Zadržovat Čínu může jedině Čína.“
Bude-li Čína v asijsko-pacifickém regionu uplatňovat šikanu, k USA se přidají další země, aby se jí postavily. Ostatně právě proto od roku 2008, kdy průbojnost čínské zahraniční politiky zesílila, řada čínských sousedů upevnila své vazby s USA. Studená válka II je ale to poslední, co USA v Asii chtějí.
Ať už jsou konkurenční postoje obou stran jakékoli, čínsko-americká spolupráce v oblastech jako obchod, finanční stabilita, energetická bezpečnost, změna klimatu a pandemie prospěje oběma zemím. Zbytek regionu z ní bude těžit rovněž. Natočení Obamovy administrativy k Asii není hlas polnice vyzývající k zadržování, nýbrž signál uznání velkého potenciálu regionu.
Joseph S. Nye, Jr
Joseph S. Nye, bývalý náměstek ministra obrany USA, je profesorem Harvardovy univerzity a autorem knihy The Future of Power (Budoucnost moci).
