Co vás v sedmdesáti letech nutí, abyste kandidoval na prezidenta? Jste ombudsman, mohl byste přednášet, psát paměti, a hrnete se do nejisté kariéry v nejvyšší politice.
Možná je to trochu iracionální záležitost. Možná v tom je kus jisté neposednosti. Chuť něco zkoušet, což možná - připouštím - může mít i vztah ke stáří. Přece jen v přibývajícím věku vás stále něco nutí ještě něco začínat. Jsou typy lidí, kteří ve čtyřiceti letech chytnou nějaké místo a rozhodnou se, že na něm budou sedět do pětašedesáti.
Ronald Reagan se stal americkým prezidentem také v sedmdesáti letech. Ale přece jen váš věk může být nevýhodou.
Předhazujete mi věk, já se ale naopak považuji do jisté míry za ideálního kandidáta, protože je evidentní, že do druhého funkčního období už nepůjdu. A v této zemi už je opravdu potřeba, aby se lidé začali ve funkcích točit. Při vší skutečně vážné úctě k prezidentu Havlovi je jeho dvanáct let ve funkci extrémem. To totiž vypadá, že to je navždy. Najednou je tu situace, kdy si všichni říkají: a co teď vlastně s tím? Žádná funkce nemá být navždy.
Vy jste "chytl místo" v osmapadesáti, kdy jste se stal předsedou Nejvyššího soudu; v pětašedesáti jste se rozhodl, že budete dělat ministra spravedlnosti ve vládě Miloše Zemana.
Ano, to bylo jistě trochu absurdní rozhodnutí. Na Nejvyšším soudu jsem mohl zůstat do skonání. Ale měl jsem pocit, že některé věci už ze své pozice neovlivním. Dá se i říci, že jsem se téměř neuváženě před dvěma lety chopil úřadu ombudsmana, který byl úplně nový.
Byl to kus dobrodružství. Mne samotného to nenapadlo dělat, to se přiznám rovnou. Ale byl jsem osloven a souhlasil jsem. Možná mě ta nabídka i trochu provokovala. Vím, že se nedá používat slovo "zkusit to", protože jsou věci, se kterými se moc experimentovat nedá.
Není ta vaše neposednost tak trochu chronická? Máte před sebou ještě čtyři roky v úřadu ombudsmana a zkoušíte se stát prezidentem kvůli neposednosti...
Neposednost možná není správné slovo. Když se mluví o úřadu prezidenta, tak by měli všichni - zejména mladší - vstát a smeknout. Takže nejde o dětinskou neposednost, skákání po jedné noze kolem louže. Jinak mě ale, pánové, těžko přesvědčíte, abych vzal kandidaturu na prezidenta zpátky. Jeden říká "nevydržíte do švestek", druhý "vlivem senility si chcete hrát na prezidenta"...
Vy sám nemáte o své kandidatuře žádné pochybnosti?
Když bude volné místo výpravčího ve Vraném nad Vltavou, každý absolvent dopravní průmyslovky si řekne, jestli to bere nebo nebere, protože ví, co to obnáší. Já se ale obdivuji některým kolegům, kteří jsou suverénně přesvědčeni, že jsou ideálním typem prezidenta a že zaručeně všechno zvládnou, když nevědí, co se bude dít v politické sféře, co nám zase provedou různí přírodní živlové - povodně, třeba. Nedostatek absolutní jistoty je skoro povinností ve vztahu k tomu úřadu.
Přece jen bychom nečekali, že se vzdáte úřadu ombudsmana tak lehce. Jste v této roli první, máte za úkol úřad postavit a dát mu smysl...
Samozřejmě jsem bral úřad ombudsmana s tím, že to mám na šest let. Ale připusťme myšlenku, že se nám tu za dva roky už něco povedlo - a hlavně: neplatí přece, že se ombudsman nesmí ucházet o úřad prezidenta. A to, že se ucházím o prezidentskou funkci, neznamená, že chci okamžitě skončit tady. Nemám sbaleno a nevykašlal jsem se na to.
Řekl jste, že jste kandidaturu přijal i kvůli tomu, že Vás oslovili lidé, kterých si vážíte. Kdo to byl a kdy?
Pánové Rychetský a Špidla někdy v lednu. Byl to jejich osobní názor, žádné stranické usnesení.
A jak vám zdůvodnili, že jste nejlepší kandidát?
Byl to rozhovor, který je asi těžké reprodukovat. Pochopitelně mě to trochu překvapilo, vzal jsem si nějaký čas na rozmyšlenou.
Jak dlouho jste se rozmýšlel?
Dlouho. Skutečně jsem hned netrénoval "Nazdar, vojáci! Zdar, soudruhu prezidente!" I když jsem považován za přihlouplého, trochu dovedu politiku zhodnotit a bylo mi jasné, že leden 2002 je dost vzdálené datum od ledna 2003, kdy se bude prezident volit. Tehdy byl okruh lidí, o nichž se mluvilo, poněkud jiný než pak v létě 2002.
Nevypadlo to třeba, že o úřad budou mít zájem pánové Zeman a Klaus. Dnes zájem mají, ale otázka je, o co se budou zajímat v prosinci. Do jisté míry ale v mém rozhodnutí sehrál svou roli výsledek červnových voleb do sněmovny.
Ano, poté, co vzal Vladimír Špidla stranu a vládu pevně do rukou, se vaše šance významně zvýšily...
Upřímně řečeno, ty šance se můžou podstatně změnit po skončení senátních voleb. Po víkendu může být všechno jinak.
Jistě. Ale nám jde o to, že jste se stal favoritem toho křídla ČSSD, které se snaží odstřihnout od Zemanových dob a opoziční smlouv...
Co to čtete za noviny? Vy nečtete ankety "Co si lid přeje"? Koho jsem favoritem? Přineste jim jiné noviny než MF DNES. Ale vy jste tu anketu měli taky...
Nejde o to, kolik lidí vás chce za prezidenta, ale o to, kdo vás navrhl...
Já vás musím nějak uklidnit. Já nejsem členem ČSSD. Nikdy jsem nebyl a ani dnes nejsem v přímém kontaktu se žádným orgánem této strany, já nevím, jak vypadá nebo nevypadá situace v té straně. Můj jediný kontakt s vedením ČSSD byl zhruba týden před vyhlášením vnitrostranického referenda, jestli do něj mohu být zařazen.
Zkusíme to jinak: vypadá to, že uvnitř ČSSD jde vlastně o souboj Zeman proti Motejlovi.
Já to tak necítím. Já si mimochodem myslím, že šance všech kandidátů, o nichž se mluví, je v podstatě stejná. Ano, je možné, že mám o něco lepší pozici, protože nejsem vnímán jako člověk, který podstatnou část svého života dělal všechno pro jednu stranu. Na druhou stranu je pravda, že prezident je funkce politická a někomu stranit musí.
Prezident navrhuje ke jmenování celou řadu vysokých funkcí: soudce, bankovní radu, profesory, generály, rektory, velvyslance. To jsou zástupy citlivých a dobře placených míst.
A komu tedy straníte vy?
Právě proto mám rád tajnou volbu, dobře vím, že mě pouze hlasy sociálních demokratů prezidentem neučiní. Opravdu nemám vnitřně potřebu přinést nějaké oběti sociální demokracii nebo kterékoli straně.
Řeknete nám, koho jste volil?
Neřeknu.
Jsou Vám myšlenky některé ze stran výrazně blízké?
Protože jsem v životě v žádné politické straně nebyl, dovolil jsem si ten přepych mít sympatie k nejrůznějším myšlenkám.
A k jakým myšlenkám máte sympatie? Je vám například sympatická Špidlova vize sociálního státu?
Vzhledem k aktuální situaci to vidím jako potřebnou ideu. Protože společenské nebo ekonomické změny ještě zdaleka nejsou dokončeny a sociální krize stále ještě může přijít nebo může teprve začít.
Celá 90. léta jste sledoval z jistého nadhledu nejvyššího soudce, zároveň však i vy nesete část odpovědnosti. Před devíti lety jste Respektu řekl: "Všechno jde k lepšímu, ale v některých okamžicích mě vývoj zklamal, chybí tu určitá kázeň, schopnost obětovat se, vidím příliš mnoho pragmatismu." Jak to vidíte dnes?
Potvrdilo se, že to jde k lepšímu. Potvrdilo se, že je tu stále ještě příliš mnoho pragmatických experimentů a účelovostí.
Mohl byste být konkrétnější?
Teď se musím dostat do své právní sféry. Je to stále ještě občas metoda pokusů a omylů. Anebo se některé dobře myšlené koncepce v poslední chvíli korigují, buďto při ztrátě sebevědomí, anebo bohužel díky určitým lobbistickým tlakům. Klasickým příkladem je fakt, že máme stále ještě duty free shopy.
Přečteme vám, co jste říkal před devíti lety: "Pokud jde o právní oblast, scházejí mi koncepce. Některé věci se dělají dost účelově." Kde je těch devět let?
Ano, příliš jsem se nevyvinul.
Václav Havel v roce 1989 říkal, že pravda a láska zvítězí nad lží a nenávistí. Je už to aspoň remíza?
No, je to slabá remíza, když bereme společnost jako celek. Společnost má stále ještě dominanci těch negativních vlastností. Život společnosti je lepší a lepší, ale chování jednotlivců se výrazně nezlepšuje. Spíš naopak.
Jak se dnes díváte na své angažmá ve vládě Miloše Zemana?
Ta vláda mi imponovala jako tým, i když se tam vystřídalo mnoho ministrů, včetně mě. Já ale odcházel dobrovolně. Vzpomínám na ni v dobrém. Za dobu, co jsem v ní byl, jí nemohu nic zvláštního vytknout a vlastně ani po svém odchodu.
Teď však vychází najevo jeden skandál za druhým. Noví ministři ruší podezřelé smlouvy svých předchůdců, až to vypadá, že ona vláda byla silně náchylná ke korupci.
Mé kladné hodnocení se týká té zásadní, legislativní stránky věci. Skutečně až Zemanova vláda začala seriózně nakládat s naší přihláškou do EU. Do té doby se v legislativě neudělalo nic. To je titánské dílo. Druhá věc je chování jednotlivých ministerstev, které pravděpodobně nebylo vždycky perfektní.
Teď budu vypadat jako velký sociálně demokratický exponent, ale všichni ministři převzali aparáty od předchůdců z jiných stran. A ministr může dělat jenom něco. Maximálně vyměnit sekretářku, řidiče a nějakého náměstka. Ale co se v tom baráku odehrává, je tam zakořeněné a přežívá. Pokud to někdo mohl ovlivnit, tak ministři, kteří ministerstva po roce 1990 budovali.
Takže za to Zemanovi ministři vlastně nemůžou?
Nesou za to politickou odpovědnost, ale nemohou za to.
Vašim protikandidátem je i Jaroslav Bureš, kterého jste doporučil jako svého nástupce na ministerstvu. Překvapila vás jeho ambice?
Skutečně bych nerad hovořil o ostatních kandidátech. Ale nepřekvapilo mě to. Pan doktor Bureš je ctižádostivý a sebevědomý člověk. Já jsme ovšem počítal s tím, že se vrátí do justice, což by justici jistě prospělo. A mně vyčítáte, že utíkám od ombudsmanského díla...
Koho byste si chtěl přivést na Hrad jako své hlavní spolupracovníky? Není tajemství, že se spousta klíčových lidí prezidentské kanceláře chystá odejít s Václav Havlem.
Tak především: těch odchodů tak moc hlášených není. Což je svým způsobem zajímavé, já to prostředí znám. Je zcela specifické. Je to jedno z nejméně praktických pracovišť. U centrálních úřadů si odskočíte k holiči nebo pro cigarety celkem lehce. Ale má to jakéhosi genia loci. Takže ten exodus nemusí být až tak všeobecný.
Stál byste o někoho ze stávajícího hradního personálu, třeba pana Špačka nebo Mathého?
Jistě. Ochotně a rád bych si mezi nimi vybral.
Řeknete nám aspoň nějaká jména?
Já některé ty lidi znám, ale jen ty, které jsem poznal, když jsem jednal o své agendě. Proto bych nerad byl konkrétnější.
Už jste naznačil, že byste neměl takový distanc od komunistické strany jako Václav Havel. Je to tak?
Ano. Nemůžu se zbavit pocitu, že nemám takový kredit, abych mohl říci, že se s někým z parlamentních stran bavit nebudu. Postoj pana prezidenta Havla byl ale legitimní, byla to reminiscence na jeho osud a osud celé společnosti. Komunistická strana však dnes reprezentuje nezanedbatelnou část voličstva.
Je už KSČM demokratická strana?
Nebyl nikdy podán návrh na její rozpuštění, protože by byla nedemokratická.
Jistě. Ale je to strana, která se úplně rozloučila se svou minulostí?
V parlamentu se chová jako strana demokratická. Jak moc je ideově vypořádána s minulostí, jaký vnitřní náboj v sobě nosí, to se dá těžko odhadnout. U komunistů je to samozřejmě o něco aktuálnější, ale schopnosti vládnout nedemokraticky může mít i strana, jejíž ideové zázemí je hluboce demokratické.
Jste pro přímou volbu prezidenta?
Zásadně a prvoplánově ne. Podle mne by to znamenalo velkou změnu ústavy. Mělo by to logicky znamenat posílení úřadu prezidenta. Představte si to: uzákoníme přímou volbu a budeme tady mít řekněme senát zvolený při účasti 35% voličů a prezidenta zvoleného třemi čtvrtinami voličů. To bychom se octli ve schizoidní situaci. Parlament má dnes právo velice jednoduše přehlasovat prezidentské veto zákonů. Při přímé volbě by to mělo být daleko těžší.
Máte ještě nějaké důvody, proč nechcete přímou volbu?
Na přímou volbu přecházejí většinou státy poté, co prodělávají nějakou krizi, a přímo volený prezident je z toho má vytáhnout. Ukázka za všechny je Francie s de Gaullem. Některé východoevropské země byly puzeny podobným způsobem a vesměs to tam selhalo.
Role přímo voleného polského prezidenta nemá dnes pro vývoj v Polsku žádný rozhodující význam. V současné době je přímá volba v Česku vysloveně účelová karta. Chtěl bych vidět na zkoušku, jak by dnes u nás dopadla.
Jak myslíte?
Fakt nevím. Tedy tuším, ale to nemůžete publikovat.
